Muzikanti v metru
Pokaždé, když přesedám z dvojky na Q na Times Square, na peróně sedí stejný ázijec a hraje na elektronický saxofon Ave Maria. Ve všední dny jezdí kvéčko poměrně často, takže většinou slyším jenom jednu písničku, ale včera jezdilo metro podle svátečního jízdního řádu, takže jsme slyšeli delší eklektický recitál - Ave Maria, Oh Suzanna, Jingle Bells. Když jsme se o několik hodin později vraceli domů, vítala nás zase Ave Maria. Občas má na druhém perónu parťáka, se kterým hrajou přes koleje duet.
Na peróně dvojky zpívala černoška. Na velkém odpadkovém koši měla postavený malý kazeťák a vedle něj na zemi malý zesilovač napojený na mikrofon. Zpívala rockovou klasiku, tančila jako na jevišti a byla úžasná! Skvělý hlas, skvělé pohyby, výborné frázování. Někdy tady v metru slyší člověk muzikanty, kteří zpívají líp než hollywoodské hvězdy show businessu. Nekecám. V klobouku na zemi ale mají deset dolarů a ne sto miliónů. Je to nespravedlnost. Tak jsem bank zvýšil na jedenáct.
čtvrtek, prosince 25, 2003
Pěkný příběh z Indie
Zrovna jsem se dočetl na BBC pěkný příběh. 132-letý indický muslim Habib Miyan, žijící v chudinské čtvrti města Jaipur toužil celý život po tom, aby mohl jet na pouť do Mekky. Pochopitelně si to nikdy nemohl dovolit. V květnu o něm BBC uveřejnilo na svých internetových stránkách krátkou reportáž. Přečetl si ji nějaký podnikatel v Londýně a pouť mu zaplatil. Tak se stařeček chystá na cestu svého života.
Zrovna jsem se dočetl na BBC pěkný příběh. 132-letý indický muslim Habib Miyan, žijící v chudinské čtvrti města Jaipur toužil celý život po tom, aby mohl jet na pouť do Mekky. Pochopitelně si to nikdy nemohl dovolit. V květnu o něm BBC uveřejnilo na svých internetových stránkách krátkou reportáž. Přečetl si ji nějaký podnikatel v Londýně a pouť mu zaplatil. Tak se stařeček chystá na cestu svého života.
Štědrovečerní véča
Tady se vánoce slaví až 25. prosince - zítra jsme pozvaní ke kamarádům na večeři. Dneska jsme jedli doma a musím říct, že se nám papání skvěle vydařilo. Takže se alespoň virtuálně podělím. Nejprve marináda: do cca šesti lžic burákového oleje se zamíchá 8 stroužků česneku roztřených v soli, kůra ze dvou limetek (nebo přinejhorším citrónů,) 3 polévkové lžíce nasekaného čerstvého zázvoru a čtyři lžíce sojové omáčky. 2/3 marinády se potřou kousíčky kuřete, nechají se půl hodiny marinovat a pak se ogrilujou. Do hotových kousků se zamíchá zbytek marinády. Jedli jsme to se salátem - radicchio, takový ten na konci roztřepený křupavý zelený salát, bazalka, maličká rajčátka s dresinkem ze šťávy z té oholené limetky, oliváčem ve kterém máme naložený nasekaný česnek a troškou cukru. Mňam!!!
Tady se vánoce slaví až 25. prosince - zítra jsme pozvaní ke kamarádům na večeři. Dneska jsme jedli doma a musím říct, že se nám papání skvěle vydařilo. Takže se alespoň virtuálně podělím. Nejprve marináda: do cca šesti lžic burákového oleje se zamíchá 8 stroužků česneku roztřených v soli, kůra ze dvou limetek (nebo přinejhorším citrónů,) 3 polévkové lžíce nasekaného čerstvého zázvoru a čtyři lžíce sojové omáčky. 2/3 marinády se potřou kousíčky kuřete, nechají se půl hodiny marinovat a pak se ogrilujou. Do hotových kousků se zamíchá zbytek marinády. Jedli jsme to se salátem - radicchio, takový ten na konci roztřepený křupavý zelený salát, bazalka, maličká rajčátka s dresinkem ze šťávy z té oholené limetky, oliváčem ve kterém máme naložený nasekaný česnek a troškou cukru. Mňam!!!
středa, prosince 24, 2003
sobota, prosince 20, 2003
Můj nový filmový oblíbenec
Moji milí, jestli jste dosud neměli to potěšení podívat se na některý z filmů hong-kongského režiséra Wonga Kar-Waie, určitě si ho při nejbližší příležitosti nenechejte ujít.
Půjčili jsme si na DVD dva jeho filmy, o kterých si více můžete přečíst třeba na internetových stránkách jeho fanoušků - Happy Together a In the Mood for Love a musím říct, že jsem byl po delší době zase filmově dokonale unesen... výborné vykreslení mezilidských vztahů, zajímavé příběhy, dobré a dobře otitulkované dialogy a ta kamera... člověk by mohl skoro každé filmové políčko vyvolat jako fotku a pověsit si ji z fleku do obýváku na zeď. H.K.W. pracuje bez scénáře a natáčí filmy asi tak jako když člověk píše knihu ... improvizuje a točí a pak to sestříhá na polovinu. Není to sice nejhospodárnější postup - a párkrát ho prý přivedl na pokraj bankrotu - ale výsledek je skvostný!
Moji milí, jestli jste dosud neměli to potěšení podívat se na některý z filmů hong-kongského režiséra Wonga Kar-Waie, určitě si ho při nejbližší příležitosti nenechejte ujít.
Půjčili jsme si na DVD dva jeho filmy, o kterých si více můžete přečíst třeba na internetových stránkách jeho fanoušků - Happy Together a In the Mood for Love a musím říct, že jsem byl po delší době zase filmově dokonale unesen... výborné vykreslení mezilidských vztahů, zajímavé příběhy, dobré a dobře otitulkované dialogy a ta kamera... člověk by mohl skoro každé filmové políčko vyvolat jako fotku a pověsit si ji z fleku do obýváku na zeď. H.K.W. pracuje bez scénáře a natáčí filmy asi tak jako když člověk píše knihu ... improvizuje a točí a pak to sestříhá na polovinu. Není to sice nejhospodárnější postup - a párkrát ho prý přivedl na pokraj bankrotu - ale výsledek je skvostný!
pondělí, prosince 15, 2003
Další příběh z metra
Dnes brzy odpoledne jsem jel za kamarádkou Julií do Brooklyn Heights. Na protější lavici ve vagóně metra seděla upravená, dobře udržovaná žena středního věku. Pod rozepnutým černým kabátem měla světlešedý svetr a džíny neposkvrněné břečkou, ve kterou se během dopoledne proměnil noční příděl sněhu. Zpod světle růžové čepice jí vyčnívaly konce miniaturních kudrlinek černých vlasů. Na nohou měla světle hnědé nízké kozačky. Na klíně měla položenou hnědou malou kabelku a pár rudých bíle tečkovaných rukavic. Boty a kabelka a čepice a rukavice se k sobě o pár odstínů nehodily. Tvář měla lehce nalíčenou. Celých třicet minut, kterých trvá jízda z Harlemu do Brooklyn Heights, si nepřetržitě povídala – sama se sebou. Chvílemi šeptem, chvílemi polohlasem, chvílemi jen tak mumlala. Přestože každé druhé slovo bylo sprosté, nepůsobila agresivně. Chvíli vykládala imaginární kamarádce o řediteli nějaké základní školy. Potom si sama sobě vykládala něco střídavě o Ježíši a o Hitlerovi a o tom, jak jsou všichni lidi na sračky. V rozpětí několika vět propukala v hlasitý smích a v usedavý pláč. Jako by v ní úplně rezignoval vnitřní cenzor a umožnil myšlenkám průchod přímo na jazyk tak, jak si poskakovaly v její mysli. Občas zjevně proud jejích myšlenek vyvolal nějaký podnět z jejího bezprostředního okolí – třeba reklama nad dveřmi. Sledoval jsem v tu chvíli její myšlenkové pochody a místy nebyly ani tak absurdní. Jedna myšlenka přecházela volnou asociací v jinou. Její asociace byly překvapivé, ale nebyly dementní. Prostě ze sebe chrlila naprosto nekorigovaný proud myšlenek. Mluvila tak rychle a nepřetržitě, že ani nestačila polykat a občas se jí kolem rtů tvořila pěna ze slin. Její první spolusedící jí nevěnoval žádnou pozornost. Koukal se před sebe a příští stanici vystoupil. Následující pasažér se občas uchichtnul a spiklenecky se na mě pousmál. Za nějakou chvíli vstal, vytáhl z kapsy voňavku ve spreji, vystříkl trošku do vzduchu, řekl „tady to nějak smrdí, ne?“ a odešel do jiného vagónu. Dvě stanice před Brooklyn Heights si vedle ní sedl jiný muž. Chvíli se na ni koukal a pak se s ní pokusil zavést řeč. Paní přestala mumlat, obrátila se k němu a asi půl minuty s ním celkem normálně komunikovala: „Ano, jsem v pořádku. Ne, děkuji, nechci se napít vaší sodovky.“ Pak se najednou zadívala před sebe, tak nějak vystrašeně, jakoby ji napadlo, že kolem sebe má lidi. Schoulila se, objala se vlastními pažemi, kývala se sem a tam a jen bezhlesně pohybovala rty. V obličeji měla výraz trucujícího dítěte, kterého něco bolí a neví, jak má tu bolest přehlušit. Za chvíli přešla v polohlas a postupně se vrátila k původnímu monologu ... dialogu... konferenci, kdoví čemu. Lidí trpících v metru samomluvou jsem tady viděl mnoho. U této paní mě ale nejvíce zaujalo, že její vzhled naprosto neodpovídal předobrazu schizofrenika nebo blázna nebo zfetovaného člověka, který si v metru blábolí sám pro sebe. Myslím, že odpor a zvědavost a touhu navázat kontakt v nás všech spolucestujících vyvolávala právě ta hranice dělící mysl se zábranami od mysli bez zábran. Člověk měl najednou pocit, že ta hranice je tak tenká, jako rozdíl mezi barvami čepice a rukavic oné dámy. Kdyby byly oba kousky jen o pár odstínů jiné, nebily by se spolu...
Dnes brzy odpoledne jsem jel za kamarádkou Julií do Brooklyn Heights. Na protější lavici ve vagóně metra seděla upravená, dobře udržovaná žena středního věku. Pod rozepnutým černým kabátem měla světlešedý svetr a džíny neposkvrněné břečkou, ve kterou se během dopoledne proměnil noční příděl sněhu. Zpod světle růžové čepice jí vyčnívaly konce miniaturních kudrlinek černých vlasů. Na nohou měla světle hnědé nízké kozačky. Na klíně měla položenou hnědou malou kabelku a pár rudých bíle tečkovaných rukavic. Boty a kabelka a čepice a rukavice se k sobě o pár odstínů nehodily. Tvář měla lehce nalíčenou. Celých třicet minut, kterých trvá jízda z Harlemu do Brooklyn Heights, si nepřetržitě povídala – sama se sebou. Chvílemi šeptem, chvílemi polohlasem, chvílemi jen tak mumlala. Přestože každé druhé slovo bylo sprosté, nepůsobila agresivně. Chvíli vykládala imaginární kamarádce o řediteli nějaké základní školy. Potom si sama sobě vykládala něco střídavě o Ježíši a o Hitlerovi a o tom, jak jsou všichni lidi na sračky. V rozpětí několika vět propukala v hlasitý smích a v usedavý pláč. Jako by v ní úplně rezignoval vnitřní cenzor a umožnil myšlenkám průchod přímo na jazyk tak, jak si poskakovaly v její mysli. Občas zjevně proud jejích myšlenek vyvolal nějaký podnět z jejího bezprostředního okolí – třeba reklama nad dveřmi. Sledoval jsem v tu chvíli její myšlenkové pochody a místy nebyly ani tak absurdní. Jedna myšlenka přecházela volnou asociací v jinou. Její asociace byly překvapivé, ale nebyly dementní. Prostě ze sebe chrlila naprosto nekorigovaný proud myšlenek. Mluvila tak rychle a nepřetržitě, že ani nestačila polykat a občas se jí kolem rtů tvořila pěna ze slin. Její první spolusedící jí nevěnoval žádnou pozornost. Koukal se před sebe a příští stanici vystoupil. Následující pasažér se občas uchichtnul a spiklenecky se na mě pousmál. Za nějakou chvíli vstal, vytáhl z kapsy voňavku ve spreji, vystříkl trošku do vzduchu, řekl „tady to nějak smrdí, ne?“ a odešel do jiného vagónu. Dvě stanice před Brooklyn Heights si vedle ní sedl jiný muž. Chvíli se na ni koukal a pak se s ní pokusil zavést řeč. Paní přestala mumlat, obrátila se k němu a asi půl minuty s ním celkem normálně komunikovala: „Ano, jsem v pořádku. Ne, děkuji, nechci se napít vaší sodovky.“ Pak se najednou zadívala před sebe, tak nějak vystrašeně, jakoby ji napadlo, že kolem sebe má lidi. Schoulila se, objala se vlastními pažemi, kývala se sem a tam a jen bezhlesně pohybovala rty. V obličeji měla výraz trucujícího dítěte, kterého něco bolí a neví, jak má tu bolest přehlušit. Za chvíli přešla v polohlas a postupně se vrátila k původnímu monologu ... dialogu... konferenci, kdoví čemu. Lidí trpících v metru samomluvou jsem tady viděl mnoho. U této paní mě ale nejvíce zaujalo, že její vzhled naprosto neodpovídal předobrazu schizofrenika nebo blázna nebo zfetovaného člověka, který si v metru blábolí sám pro sebe. Myslím, že odpor a zvědavost a touhu navázat kontakt v nás všech spolucestujících vyvolávala právě ta hranice dělící mysl se zábranami od mysli bez zábran. Člověk měl najednou pocit, že ta hranice je tak tenká, jako rozdíl mezi barvami čepice a rukavic oné dámy. Kdyby byly oba kousky jen o pár odstínů jiné, nebily by se spolu...
pátek, prosince 12, 2003
sobota, prosince 06, 2003
Sněží
Tak nás dnes postihla obrovská sněhová vánice. Kolem jedenácté mi volal Hoang z práce z Midtownu, že venku hustě sněží. Tady nahoře v Harlemu se občas něco před oknem mihlo, ale vzhledem k hustotě spádu to taky klidně mohlo být racčí hovno. Když jsem se kolem jedné chystal do Chinatownu na nákupy (pro výtečnou vietnamskou zeleninu "rau muong" kterou jsme si dali na véču) a na oběd s bývalou kolegyní z práce, už se i nad Harlemem roztrhla duchna. Než jsem se vrátil kolem půl čtvrté domů, na ulici už bylo deset centimetrů sněhu. A mrzne až praští!
Jedna moje kamarádka zatoužila po víkendovém lyžování. Nemá auto a nemá s kým jet, tak odpověděla na inzerát na Craigs Listu, což je něco jako místní anonce vynásobeno deseti. Včera jsme řešili, jestli je rozumné jet na hory s chlapem, kterého nikdy předtím neviděla. Nakonec jsme došli k závěru, že proč ne, ale že si s sebou určitě musí vzít mobil. Druhý den se dozvěděla, že onen mladík chtěl jet až do Vermontu (což je minimálně pět hodin cesty autem tam a pět zpět), tak to odřekla. Odpověděla na jiný inzerát a jedou někam blíž. Chtěl jsem jí doporučit, ať si kromě mobilu dá do kapsy zavírací nůž, ale držel jsem jazyk za zuby, ať jí to nekazím. Člověk tady ve městě osmi miliónů bublin, v každé z nichž se skrývá jeden člověk, občas propadne stihomamu a za vším hledá nekalý záměr. Koneců konců, ten člověk po ní nechtěl fotku a v inzerátu měl napsáno, že se nemusí nutně jednat o ženu. Tak snad bude všechno v pohodě.
Tak nás dnes postihla obrovská sněhová vánice. Kolem jedenácté mi volal Hoang z práce z Midtownu, že venku hustě sněží. Tady nahoře v Harlemu se občas něco před oknem mihlo, ale vzhledem k hustotě spádu to taky klidně mohlo být racčí hovno. Když jsem se kolem jedné chystal do Chinatownu na nákupy (pro výtečnou vietnamskou zeleninu "rau muong" kterou jsme si dali na véču) a na oběd s bývalou kolegyní z práce, už se i nad Harlemem roztrhla duchna. Než jsem se vrátil kolem půl čtvrté domů, na ulici už bylo deset centimetrů sněhu. A mrzne až praští!
Jedna moje kamarádka zatoužila po víkendovém lyžování. Nemá auto a nemá s kým jet, tak odpověděla na inzerát na Craigs Listu, což je něco jako místní anonce vynásobeno deseti. Včera jsme řešili, jestli je rozumné jet na hory s chlapem, kterého nikdy předtím neviděla. Nakonec jsme došli k závěru, že proč ne, ale že si s sebou určitě musí vzít mobil. Druhý den se dozvěděla, že onen mladík chtěl jet až do Vermontu (což je minimálně pět hodin cesty autem tam a pět zpět), tak to odřekla. Odpověděla na jiný inzerát a jedou někam blíž. Chtěl jsem jí doporučit, ať si kromě mobilu dá do kapsy zavírací nůž, ale držel jsem jazyk za zuby, ať jí to nekazím. Člověk tady ve městě osmi miliónů bublin, v každé z nichž se skrývá jeden člověk, občas propadne stihomamu a za vším hledá nekalý záměr. Koneců konců, ten člověk po ní nechtěl fotku a v inzerátu měl napsáno, že se nemusí nutně jednat o ženu. Tak snad bude všechno v pohodě.
Zajímavá přednáška o historii berlínské zdi
Včera jsem byl na zajímavé akci Klubu přátel svobodné berlínské univerzity. Ve starém klubu německé hudby (klub působil velmi bavorsky) na Upper East Side (která taky působí bavorsky, alespoň na mne) přednášela Hope Harrison (která pro změnu bavorsky nepůsobila) o své knize, ve které shrnuje výsledky svého dlouholetého výzkumu v německých a ruských archívech, kde studovala dokumenty o pozadí vztyčení berlínské zdi. (doufám, že vás moje odbočky v závorkách dosud nepřivedly k šílenství.)
Velmi často si uvědomuju své hluboce nedostatečné znalosti dějepisu. Nemám ale čas číst bezpochyby fascinujících 370 stran, tak jsem si říkal, že si alespoň poslechnu (zadarmo) krátké shrnutí a hlavní myšlenky. Konec konců, v knihovničce už půl roku stojí dosud neotevřená knížka o historii spojených států očima menšin, kterou si s sebou vezmu v lednu do Prahy.
Přiznám se, že jsem dosud předpokládal, že Němci postavili zeď pod nátlakem Rusů. Na přednášce jsem se dozvěděl, že z několika archivních dokumentů zcela jasně vyplývá, že se Chruščov osm let bránil usilovnému nátlaku Ulbrichta až nakonec svolil. Po smrti Stalina dokonce poslalo sovětské ministerstvo zahraničí do Berlína dokument, ve kterém uvádělo důvody politické nepřípustnosti zdi a nabádalo východní Německo aby zmírnilo výstavbu socialismu a zabývalo se blahem svého obyvatelstva, které následně bude cíti menší potřebu zdrhat do Západního Berlína, což byla jediná možnost, jak se mezi roky 1952 a 1961 dostat z východního Německa do Německa západního. Taky se hodně mluvilo o tom, jak nesmírně důležitý byl Berlín pro Sovětský svaz i Spojené státy. Jak se obě strany snažily z Berlína vytvořit "výstavku úspěchů národního hospodářství." A jak Ulbricht tvrdě tlačil na Chruščova, aby poskytl Německu více hospodářské pomoci a vyrovnal tak protiváhu Marshalova plánu. A jak Kennedy na jednu stranu řekl "Jsem Berlíňan," ale na druhou stranu řekl "lepší zeď než válka" (v angličtině z toho vznikne aliterace s rozdílem dvou posledních písmen). A jak i dnes stále probíhá v Německu kontroverze, co udělat s pozůstatky zdi. A jestli existuje jakási paralela mezi berlínskou zdí a zdí, kterou se chystají postavit v Izraeli (dilema supervelmoci a jejího vztahu k důležitému regionálnímu satelitu versus veřejnému mínění a třeba i vlastnímu národu). Probrouzdejte se po internetu, určitě o té knížce najdete spoustu dalších informací.
Včera jsem byl na zajímavé akci Klubu přátel svobodné berlínské univerzity. Ve starém klubu německé hudby (klub působil velmi bavorsky) na Upper East Side (která taky působí bavorsky, alespoň na mne) přednášela Hope Harrison (která pro změnu bavorsky nepůsobila) o své knize, ve které shrnuje výsledky svého dlouholetého výzkumu v německých a ruských archívech, kde studovala dokumenty o pozadí vztyčení berlínské zdi. (doufám, že vás moje odbočky v závorkách dosud nepřivedly k šílenství.)
Velmi často si uvědomuju své hluboce nedostatečné znalosti dějepisu. Nemám ale čas číst bezpochyby fascinujících 370 stran, tak jsem si říkal, že si alespoň poslechnu (zadarmo) krátké shrnutí a hlavní myšlenky. Konec konců, v knihovničce už půl roku stojí dosud neotevřená knížka o historii spojených států očima menšin, kterou si s sebou vezmu v lednu do Prahy.
Přiznám se, že jsem dosud předpokládal, že Němci postavili zeď pod nátlakem Rusů. Na přednášce jsem se dozvěděl, že z několika archivních dokumentů zcela jasně vyplývá, že se Chruščov osm let bránil usilovnému nátlaku Ulbrichta až nakonec svolil. Po smrti Stalina dokonce poslalo sovětské ministerstvo zahraničí do Berlína dokument, ve kterém uvádělo důvody politické nepřípustnosti zdi a nabádalo východní Německo aby zmírnilo výstavbu socialismu a zabývalo se blahem svého obyvatelstva, které následně bude cíti menší potřebu zdrhat do Západního Berlína, což byla jediná možnost, jak se mezi roky 1952 a 1961 dostat z východního Německa do Německa západního. Taky se hodně mluvilo o tom, jak nesmírně důležitý byl Berlín pro Sovětský svaz i Spojené státy. Jak se obě strany snažily z Berlína vytvořit "výstavku úspěchů národního hospodářství." A jak Ulbricht tvrdě tlačil na Chruščova, aby poskytl Německu více hospodářské pomoci a vyrovnal tak protiváhu Marshalova plánu. A jak Kennedy na jednu stranu řekl "Jsem Berlíňan," ale na druhou stranu řekl "lepší zeď než válka" (v angličtině z toho vznikne aliterace s rozdílem dvou posledních písmen). A jak i dnes stále probíhá v Německu kontroverze, co udělat s pozůstatky zdi. A jestli existuje jakási paralela mezi berlínskou zdí a zdí, kterou se chystají postavit v Izraeli (dilema supervelmoci a jejího vztahu k důležitému regionálnímu satelitu versus veřejnému mínění a třeba i vlastnímu národu). Probrouzdejte se po internetu, určitě o té knížce najdete spoustu dalších informací.
čtvrtek, prosince 04, 2003
Americké komediální seriály, které česká komerční televize nevysílá
Tak abych pořád jenom nekritizoval. :-) V Praze jsem i já patřil mezi lidi, kteří považovali americké televizní seriály za něco naprosto dementního. V Americe jsem si ale uvědomil, že v Česku člověku naše soukromé televize servírují jenom určitý výřez z tohoto druhu televizní tvorby - podle mého názoru ten podprůměrný.
Takže bych se podělil o tři pořady, které více méně sleduji.
Will and Grace je již delší dobu etablovaný seriál. Spolubydlící z vysoké školy jsou po mnoha letech stále spolubydlícími. Grace byla na samém začátku trošku zabouchlá do Willa, který je ale gay. Dnes jsou z nich nejlepší přátelé. Další dvě postavy jsou Jack, naprostý šílenec, který před lety uvedl Willa do gay světa a Karen, manželka starého tlustého milionáře, která dělá Grace sekretářku, protože nemá nic jiného na práci. Ze začátku se mi tenhle seriál hodně líbil, ale teď už začíná být podle mého názoru trochu zvětralý. Holt, zdá se, že se téma vyčerpalo. Zdroj humoru vychází hlavně z toho, že všechny čtyři postavy jsou typičtí newyorští neurotici. Nicméně, i poslední sezóny jsou o několik tříd výše než Friends. (díky bohům, že je po nich)
Druhý seriál, The Practice (Advokátní kancelář), je zatím můj nejoblíbenější. Podle mého názoru se mu výborně daří držet obsahovou vyváženost dramat mezilidských vztahů v rámci advokátní kanceláře a fascinujících právnických kauz, které kancelář řeší. Autorem je bývalý právník. Současné díly jsou dost politicky aktuální - někdy je to ku prospěchu věci, jindy je to dost prvoplánové. Nicméně, je to jediný pořad, který nahráváme na video, když náhodou během vysílání nejsme doma. Už jsem o něm myslím tady psal. Asi o dvacet řádů výše než Ally McBeal, nebo jak se to jmenovalo.
Třetí seriál se jmenuje It's All Relative (Všechno je relativní) a právě opakují prvních devět dílů. Dnes jsem viděl první díl a moc se mi líbil. Zápletka: Mladá žena se seznámí s mladým mužem (který je, mimochodem, k sežrání) a po nějaké době se tajně zasnoubí. Je jim jasné, že nastal čas seznámit jejich rodiče. Zatímco mladého muže vychovali dva skalně katoličtí Irové - otec vlastní bar v Bostonu a matka v něm pracuje, mladá žena má dva otce - intelektuály (jeden vlastní galerii, druhý pracuje jako učitel). Dva odlišnější světy si v rámci Spojených států asi těžko představit... nu, humorného materiálu požehnaně...
Tak, jenom abyste si jako kdysi já nemysleli, že tady na všech tisících kanálech kabelové televize běží ty americké sračky, které se dostanou do televize v Česku. :-)
Tak abych pořád jenom nekritizoval. :-) V Praze jsem i já patřil mezi lidi, kteří považovali americké televizní seriály za něco naprosto dementního. V Americe jsem si ale uvědomil, že v Česku člověku naše soukromé televize servírují jenom určitý výřez z tohoto druhu televizní tvorby - podle mého názoru ten podprůměrný.
Takže bych se podělil o tři pořady, které více méně sleduji.
Will and Grace je již delší dobu etablovaný seriál. Spolubydlící z vysoké školy jsou po mnoha letech stále spolubydlícími. Grace byla na samém začátku trošku zabouchlá do Willa, který je ale gay. Dnes jsou z nich nejlepší přátelé. Další dvě postavy jsou Jack, naprostý šílenec, který před lety uvedl Willa do gay světa a Karen, manželka starého tlustého milionáře, která dělá Grace sekretářku, protože nemá nic jiného na práci. Ze začátku se mi tenhle seriál hodně líbil, ale teď už začíná být podle mého názoru trochu zvětralý. Holt, zdá se, že se téma vyčerpalo. Zdroj humoru vychází hlavně z toho, že všechny čtyři postavy jsou typičtí newyorští neurotici. Nicméně, i poslední sezóny jsou o několik tříd výše než Friends. (díky bohům, že je po nich)
Druhý seriál, The Practice (Advokátní kancelář), je zatím můj nejoblíbenější. Podle mého názoru se mu výborně daří držet obsahovou vyváženost dramat mezilidských vztahů v rámci advokátní kanceláře a fascinujících právnických kauz, které kancelář řeší. Autorem je bývalý právník. Současné díly jsou dost politicky aktuální - někdy je to ku prospěchu věci, jindy je to dost prvoplánové. Nicméně, je to jediný pořad, který nahráváme na video, když náhodou během vysílání nejsme doma. Už jsem o něm myslím tady psal. Asi o dvacet řádů výše než Ally McBeal, nebo jak se to jmenovalo.
Třetí seriál se jmenuje It's All Relative (Všechno je relativní) a právě opakují prvních devět dílů. Dnes jsem viděl první díl a moc se mi líbil. Zápletka: Mladá žena se seznámí s mladým mužem (který je, mimochodem, k sežrání) a po nějaké době se tajně zasnoubí. Je jim jasné, že nastal čas seznámit jejich rodiče. Zatímco mladého muže vychovali dva skalně katoličtí Irové - otec vlastní bar v Bostonu a matka v něm pracuje, mladá žena má dva otce - intelektuály (jeden vlastní galerii, druhý pracuje jako učitel). Dva odlišnější světy si v rámci Spojených států asi těžko představit... nu, humorného materiálu požehnaně...
Tak, jenom abyste si jako kdysi já nemysleli, že tady na všech tisících kanálech kabelové televize běží ty americké sračky, které se dostanou do televize v Česku. :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)