První mrazy
Dnes poprvé klesla během dne teplota pod nulu. Když se tady vydaří zimní den, člověk se kouká z okna na prosluněnou modrou oblohu a ani by neřekl, že je prosinec. Zimní obloha je sice o odstín studenější barvy než na podzim a lidé jsou celí zachumlaní, ale ulice vypadá z okna krásně. Jenom listí ze stromů už opadalo. Ani jsem si nevšiml kdy.
Mimochodem, další dobrá zpráva ... telefon konečně funguje!
úterý, prosince 02, 2003
Gončarův Oblomov v Michalkově adaptaci
Místní státní univerzita (City University of New York) tady provozuje vlastní televizní kanál. Nedávno jsem zjistil, že na něm jednou týdně promítají klasický kousek ze světové kinematografie. Minulý týden to byl Oblomov, kterého podle Gončarovova románu zpracoval v roce 1979 Michalkov. Úžasný kousek! Mám to nahrané na videu, takže tímto kamarády zvu na lednový večírek ruského filmu.
Film plyne dvě a půl hodiny pozvolným ruským tempem. Hlavní postava, Oblomov, je archetyp staroruského melancholického fatalisty. Jeho protipólem je Stoltz, napůl Rus a napůl Němec - kosmopolita, podnikatel, světák - který se snaží Oblomova vytrhnout z letargie. Trojúhelník doplňuje Olga, mladá půvabná žena, kamarádka Stoltze, který odjel do zahraničí a Oblomov ho měl následovat. Oblomov se do ní zamiluje a ona ho chvíli udržuje v činnosti. Překonají první krizi, během které se Oblomov rozhodne, že ho Olga nemůže milovat, protože pro ni není dost dobrý a že proto odjede pryč. Napíše jí dopis. Druhý den ji ale sleduje, když v lese čte jeho dopis a pláče. Ona ho uvidí ho a hrozně se rozčílí. Uvědomí si, že ten dopis vlastně napsal, aby ji viděl utrápenou a že ji chce stáhnout s sebou dolů. Oblomov se sebere a probudí se k činorodosti. Když se ale vrátí Stoltz, ustoupí z cesty, odjede do města, postupně přeruší s Olgou styky. Ona si vezme Stoltze, on si vezme svou bytnou. On za pár let zemře na mrtvici.
Film krásně kontrastuje staroruskou šlechtu s novou kosmopolitní šlechtou (19. století), ruskost s německostí (možná dnes americkostí). Ukazuje obě skupiny z obou stran. Naprosto výjimečná je scéna, ve které je mladý Stoltz po studiích svým německým otcem vyexpedován do světa. Otec se s nim rozloučí chlapácky. Mladý Stoltz nasedne na koně a až po nějaké chvíli ho přivolá zpět matka a služebnictvo, se kterými se dlouze a slzavě po rusky loučí. Film je také popisem - a možná i kritikou - instituce sluhů. Krásně ukazuje ruskou oslavu Matky Rusi. Nádherná kamera... výborné herecké výkony. Prostě jsem se tetelil - "naslaždal," jak říkají v Rusku.
Místní státní univerzita (City University of New York) tady provozuje vlastní televizní kanál. Nedávno jsem zjistil, že na něm jednou týdně promítají klasický kousek ze světové kinematografie. Minulý týden to byl Oblomov, kterého podle Gončarovova románu zpracoval v roce 1979 Michalkov. Úžasný kousek! Mám to nahrané na videu, takže tímto kamarády zvu na lednový večírek ruského filmu.
Film plyne dvě a půl hodiny pozvolným ruským tempem. Hlavní postava, Oblomov, je archetyp staroruského melancholického fatalisty. Jeho protipólem je Stoltz, napůl Rus a napůl Němec - kosmopolita, podnikatel, světák - který se snaží Oblomova vytrhnout z letargie. Trojúhelník doplňuje Olga, mladá půvabná žena, kamarádka Stoltze, který odjel do zahraničí a Oblomov ho měl následovat. Oblomov se do ní zamiluje a ona ho chvíli udržuje v činnosti. Překonají první krizi, během které se Oblomov rozhodne, že ho Olga nemůže milovat, protože pro ni není dost dobrý a že proto odjede pryč. Napíše jí dopis. Druhý den ji ale sleduje, když v lese čte jeho dopis a pláče. Ona ho uvidí ho a hrozně se rozčílí. Uvědomí si, že ten dopis vlastně napsal, aby ji viděl utrápenou a že ji chce stáhnout s sebou dolů. Oblomov se sebere a probudí se k činorodosti. Když se ale vrátí Stoltz, ustoupí z cesty, odjede do města, postupně přeruší s Olgou styky. Ona si vezme Stoltze, on si vezme svou bytnou. On za pár let zemře na mrtvici.
Film krásně kontrastuje staroruskou šlechtu s novou kosmopolitní šlechtou (19. století), ruskost s německostí (možná dnes americkostí). Ukazuje obě skupiny z obou stran. Naprosto výjimečná je scéna, ve které je mladý Stoltz po studiích svým německým otcem vyexpedován do světa. Otec se s nim rozloučí chlapácky. Mladý Stoltz nasedne na koně a až po nějaké chvíli ho přivolá zpět matka a služebnictvo, se kterými se dlouze a slzavě po rusky loučí. Film je také popisem - a možná i kritikou - instituce sluhů. Krásně ukazuje ruskou oslavu Matky Rusi. Nádherná kamera... výborné herecké výkony. Prostě jsem se tetelil - "naslaždal," jak říkají v Rusku.
Anabáze s místním telekomem pokračuje
Inu, už jedenáctý den nám nefunguje telefon. Místní poskytoval pevných telefonních linek Verizon si vskutku nezadá ani z bývalým Serekomem za totality. Krátká rekapitulace celé anabáze: Problém jsme nahlásili okamžitě přes internet. Technici vyjíždějí pochopitelně pouze během pracovní doby a dají člověku rozpětí 4, někdy i 8 hodin. Na první den nám přidělili termín odpoledne, ale nikdo nepřijel. Druhý den jsme tam zavolali a opravu urgovali. Na ústředně slíbili, že technici zavolají před příjezdem, abychom se náhodou neminuli, když si na chvíli odskočím ven. Technici pochopitelně nevolali a následně mi řekli, že zavolat nemůžou, protože jim společnost nedala mobilní telefony a mohou volat jen z budek Verizonu, kterou tady v okolí nemáme. Vystřídaly se tady postupně čtyři týmy - vždy po neskutečném uhánění. Scénka byla vždy vystřižena ze stejné grotesky. Přijdou dva technici, kteří nemají ani páru o tom, v čem je problém, jak dlouho je linka pokažená a kdy byl proveden poslední servisní zásah. (Dneska mi technik polovtipem řekl: Vědět dopředu, že tady byl někdo před námi? A vy si myslíte, že Verizon je slušně fungující a organizovaná společnost?) Jeden stojí a čumí, druhý se v něčem povrtá. Následně se dušují, že teď už to musejí jen na ústředně znovu zapojit a do dvou hodin zase uslyšíme vytáčecí tón. Do dvou hodin pochopitelně neslyšíme nic. Voláme zpět. Za dva dny pošlou někoho jiného a tak pořád dokola. Pochopitelně pokaždé musíme zařídit, aby tady v tu dobu byl správce nebo si alespoň od něho vyzvednout klíče od sklepa. Když člověk volá na jejich zákaznickou linku, neprobije se přes operátorku, která mu není ochotná dát číslo na nadřízeného ani na nikoho, kdo by mu mohl dát více informací. Až dneska jsme od technika dostali číslo na jeho nadřízeného. Volal jsem tam krátce po páté a už tam pochopitelně nikdo nebyl. Takže zítra budeme pokračovat. Jsem už vytočený do vývrtky. Vzhledem k tomu, že mají přirozený monopol na infrastrukturu, napadlo mě včera, že je tím pádem musí regulovat nějaký státní úřad. A vskutku. Zjistil jsem, že úřad veřejných služeb v současnosti provádí audit na základě podnětů o nedostatečnosti zákaznických služeb této firmy. Tak připravujeme masivní stížnost. Uvažujeme o tom, že přejdeme k nějaké společnosti, která nabízí telefonní hovory přes náš kabelový internet. Jenom ještě musím zjistit, jestli bychom si mohli nechat svoje číslo. Jinak bych totiž všem pracovním kontaktům musel hlásit změnu. Nejsem si jistý, že by to stálo za ten opruz.
Inu, už jedenáctý den nám nefunguje telefon. Místní poskytoval pevných telefonních linek Verizon si vskutku nezadá ani z bývalým Serekomem za totality. Krátká rekapitulace celé anabáze: Problém jsme nahlásili okamžitě přes internet. Technici vyjíždějí pochopitelně pouze během pracovní doby a dají člověku rozpětí 4, někdy i 8 hodin. Na první den nám přidělili termín odpoledne, ale nikdo nepřijel. Druhý den jsme tam zavolali a opravu urgovali. Na ústředně slíbili, že technici zavolají před příjezdem, abychom se náhodou neminuli, když si na chvíli odskočím ven. Technici pochopitelně nevolali a následně mi řekli, že zavolat nemůžou, protože jim společnost nedala mobilní telefony a mohou volat jen z budek Verizonu, kterou tady v okolí nemáme. Vystřídaly se tady postupně čtyři týmy - vždy po neskutečném uhánění. Scénka byla vždy vystřižena ze stejné grotesky. Přijdou dva technici, kteří nemají ani páru o tom, v čem je problém, jak dlouho je linka pokažená a kdy byl proveden poslední servisní zásah. (Dneska mi technik polovtipem řekl: Vědět dopředu, že tady byl někdo před námi? A vy si myslíte, že Verizon je slušně fungující a organizovaná společnost?) Jeden stojí a čumí, druhý se v něčem povrtá. Následně se dušují, že teď už to musejí jen na ústředně znovu zapojit a do dvou hodin zase uslyšíme vytáčecí tón. Do dvou hodin pochopitelně neslyšíme nic. Voláme zpět. Za dva dny pošlou někoho jiného a tak pořád dokola. Pochopitelně pokaždé musíme zařídit, aby tady v tu dobu byl správce nebo si alespoň od něho vyzvednout klíče od sklepa. Když člověk volá na jejich zákaznickou linku, neprobije se přes operátorku, která mu není ochotná dát číslo na nadřízeného ani na nikoho, kdo by mu mohl dát více informací. Až dneska jsme od technika dostali číslo na jeho nadřízeného. Volal jsem tam krátce po páté a už tam pochopitelně nikdo nebyl. Takže zítra budeme pokračovat. Jsem už vytočený do vývrtky. Vzhledem k tomu, že mají přirozený monopol na infrastrukturu, napadlo mě včera, že je tím pádem musí regulovat nějaký státní úřad. A vskutku. Zjistil jsem, že úřad veřejných služeb v současnosti provádí audit na základě podnětů o nedostatečnosti zákaznických služeb této firmy. Tak připravujeme masivní stížnost. Uvažujeme o tom, že přejdeme k nějaké společnosti, která nabízí telefonní hovory přes náš kabelový internet. Jenom ještě musím zjistit, jestli bychom si mohli nechat svoje číslo. Jinak bych totiž všem pracovním kontaktům musel hlásit změnu. Nejsem si jistý, že by to stálo za ten opruz.
čtvrtek, listopadu 27, 2003
Odpolední vzrůšo
Dnes odpoledne bylo na naší ulici menší vzrůšo. Zrovna jsem obědval a najednou všude kolem slyším sirény. Vykouknu z okna a celou ulici lemují požární vozy. Z oken squattu přes ulici vychází dým. Lidé sedí na chodníku jako vždycky a sledují dění. Bylo mi blbé vyjít ven a okukovat, tak jsem pokrytecky fotil z okna "skrytou kamerou."
Požárníci vymlátili zadeklovaná okna, požár vevnitř uhasili, potom složili hadice a odjeli... Uvědomil jsem si, že jsem hašení požáru vlastně ještě nikdy v akci neviděl...
Dnes odpoledne bylo na naší ulici menší vzrůšo. Zrovna jsem obědval a najednou všude kolem slyším sirény. Vykouknu z okna a celou ulici lemují požární vozy. Z oken squattu přes ulici vychází dým. Lidé sedí na chodníku jako vždycky a sledují dění. Bylo mi blbé vyjít ven a okukovat, tak jsem pokrytecky fotil z okna "skrytou kamerou."
Požárníci vymlátili zadeklovaná okna, požár vevnitř uhasili, potom složili hadice a odjeli... Uvědomil jsem si, že jsem hašení požáru vlastně ještě nikdy v akci neviděl...
středa, listopadu 26, 2003
Americký slon v Buckinghamském porcelánu
Včera jsem se koukal na ruské zprávy, kde jsem se dozvěděl kromě vzniku ruského supertrháku superkrváku "Antikiller-Antiterrorist" i o tom, že Bush udělal britské královně bordel v zahradách Buckinghamského paláce. Pobrouzdal jsem po internetu a našel jsem dva články v britském tisku...
Podle prvního článku královnu příliš nepobavil nápad expertů ochranky George Bushe obrnit Buckinghamský palác u příležitosti jeho návštěvy ve Velké Británii. Údajně požadovali posílit zdi a vybavit okna neprůstřelnými skly a závěsy pro případ pumového útoku. Královna nesvolila s tím, že by to vyžadovalo zásahy do historických prvků budovy a že by v případě pumového útoku zesílené zdi a okna stejně nepomohly. Kromě toho údajně nechala seškrtat seznam ochranky, která bydlela s Bushem v paláci.
Ať už je to jakkoli, Bushova ochranka podle druhého článku i tak natropila v zahradách pěknou spoušť. Jeho helikoptéry údajně poškodily stromy a keře, které tam rostou od dob královny Viktorie. Královnino hejno plameňáků bylo údajně přesunem na bezpečné místo tak traumatizováno, že se nejspíš už nikdy do zahrad nevrátí. (předpokládám, že chudáci uletěli) Americká ochranka údajně podupala trávník víc než třicet tisíc hostů každoroční zahradní slavnosti. Navíc údajně poničili růže a vzácné exempláře rostlinné říše, které vysadila Královna Matka (nechť její ginem prosáklá duše odpočívá v pokoji) a pojmenovala je po členech královské rodiny. No a vrcholem všeho je [:-))] že jim všechna ta vysílací technika rušila televizní příjem a v královské televizi to zrnilo. :-)
Je to částečně z bulváru, takže zprávy berte s rezervou. Nicméně to dokonale odpovídá obrazu amerického slona v britském (a jiném) porcelánu. Povzbudivé je, že se nad touto zprávou pozastavoval a rozčiloval i americký tisk (byť pochopitelně ne ten prvoligový).
Včera jsem se koukal na ruské zprávy, kde jsem se dozvěděl kromě vzniku ruského supertrháku superkrváku "Antikiller-Antiterrorist" i o tom, že Bush udělal britské královně bordel v zahradách Buckinghamského paláce. Pobrouzdal jsem po internetu a našel jsem dva články v britském tisku...
Podle prvního článku královnu příliš nepobavil nápad expertů ochranky George Bushe obrnit Buckinghamský palác u příležitosti jeho návštěvy ve Velké Británii. Údajně požadovali posílit zdi a vybavit okna neprůstřelnými skly a závěsy pro případ pumového útoku. Královna nesvolila s tím, že by to vyžadovalo zásahy do historických prvků budovy a že by v případě pumového útoku zesílené zdi a okna stejně nepomohly. Kromě toho údajně nechala seškrtat seznam ochranky, která bydlela s Bushem v paláci.
Ať už je to jakkoli, Bushova ochranka podle druhého článku i tak natropila v zahradách pěknou spoušť. Jeho helikoptéry údajně poškodily stromy a keře, které tam rostou od dob královny Viktorie. Královnino hejno plameňáků bylo údajně přesunem na bezpečné místo tak traumatizováno, že se nejspíš už nikdy do zahrad nevrátí. (předpokládám, že chudáci uletěli) Americká ochranka údajně podupala trávník víc než třicet tisíc hostů každoroční zahradní slavnosti. Navíc údajně poničili růže a vzácné exempláře rostlinné říše, které vysadila Královna Matka (nechť její ginem prosáklá duše odpočívá v pokoji) a pojmenovala je po členech královské rodiny. No a vrcholem všeho je [:-))] že jim všechna ta vysílací technika rušila televizní příjem a v královské televizi to zrnilo. :-)
Je to částečně z bulváru, takže zprávy berte s rezervou. Nicméně to dokonale odpovídá obrazu amerického slona v britském (a jiném) porcelánu. Povzbudivé je, že se nad touto zprávou pozastavoval a rozčiloval i americký tisk (byť pochopitelně ne ten prvoligový).
neděle, listopadu 23, 2003
Kennedyovci na americké veřejnoprávní televizi
Během posledního týdne vysílala americká veřejnoprávní televize zajímavý a myslím dost objektivní několikadílný dokument o této moderní politické dynastii. Internetové stránky pořadu stojí určitě za probrouzdání.
Během posledního týdne vysílala americká veřejnoprávní televize zajímavý a myslím dost objektivní několikadílný dokument o této moderní politické dynastii. Internetové stránky pořadu stojí určitě za probrouzdání.
Přepis projevu Ala Gora
Před nějakou dobu jsem vás upozorňoval na zajímavý projev Ala Gora. Tehdy byl na internetu k dispozici pouze text v podobě, v jaké si projev připravil. Dnes jsem se koukal na stránky moveon.org a našel jsem tam přepis projevu tak, jako zazněl.
Před nějakou dobu jsem vás upozorňoval na zajímavý projev Ala Gora. Tehdy byl na internetu k dispozici pouze text v podobě, v jaké si projev připravil. Dnes jsem se koukal na stránky moveon.org a našel jsem tam přepis projevu tak, jako zazněl.
Super nástroj na dočišťování digitálních fotek
Můj brácha mě před pár dny upozornil na báječný softvérek k dočišťování digitálních fotek. Výborně filtruje artefakty a šumy. Plně funkční demoverze, která se smí používat zadarmo k nekomerčním účelům, se dá stáhnout tady.
Můj brácha mě před pár dny upozornil na báječný softvérek k dočišťování digitálních fotek. Výborně filtruje artefakty a šumy. Plně funkční demoverze, která se smí používat zadarmo k nekomerčním účelům, se dá stáhnout tady.
středa, listopadu 19, 2003
Jak se tady bojuje proti terorismu
Koukali jsme se onehda na zpravodajský pořad 60 minutes... Zpravodajský štáb se i s kamerou dostal přímo k cisternám se smrtelně nebezpečnými chemikáliemi v takovém množství, které by při případném útoku mohlo zasáhnout několik miliónů lidí. Reportér, se kterým spolupracovali, se takovým způsobem dostal do 60 závodů těsně sousedících s velkými městskými konglomeracemi po celých Spojených státech. Na tuto situaci upozorňovali už před rokem, kdy chtěl jeden senátor prosadit zákon, podle kterého by Ministerstvo bezpečnosti mohlo stanovovat chemičkám pravidla bezpečnosti a sledovat jejich dodržování. Podle jeho vlastních slov zákon neprošel kvůli tlaku chemického průmyslu. Tak nejenomže tahle země válčí údajně kvůli tomu, že snad někde měl někdo mít chemické zbraně. Tahle země je má přímo pod nosem a dělá s tím prd...
Koukali jsme se onehda na zpravodajský pořad 60 minutes... Zpravodajský štáb se i s kamerou dostal přímo k cisternám se smrtelně nebezpečnými chemikáliemi v takovém množství, které by při případném útoku mohlo zasáhnout několik miliónů lidí. Reportér, se kterým spolupracovali, se takovým způsobem dostal do 60 závodů těsně sousedících s velkými městskými konglomeracemi po celých Spojených státech. Na tuto situaci upozorňovali už před rokem, kdy chtěl jeden senátor prosadit zákon, podle kterého by Ministerstvo bezpečnosti mohlo stanovovat chemičkám pravidla bezpečnosti a sledovat jejich dodržování. Podle jeho vlastních slov zákon neprošel kvůli tlaku chemického průmyslu. Tak nejenomže tahle země válčí údajně kvůli tomu, že snad někde měl někdo mít chemické zbraně. Tahle země je má přímo pod nosem a dělá s tím prd...
pondělí, listopadu 17, 2003
Mimořádný zážitek na Broadwayi
Jak jsem před týdnem psal, odměnili jsme se s Hoangem k pětiletému výročí lístky na hru "Jsem si sám manželkou." (I am My Own Wife/Ich bin meine eigene Frau) Autor Doug Wright navštívil na začátku 90. let Berlín a náhodou se dostal i do muzea Gruenderzeit, kde potkal jeho správkyni, transvestitu Charlotte von Mahlsdorf. Její příběh mu tak učaroval, že ji po návratu do New Yorku dopisem požádal o sérii rozhovorů, které následně sloužily jako podklad pro divadelní hru, která se po velkém úspěchu v menším divadle mimo Broadway dostala nedávno i na Broadway.
Charlotte se narodila v roce 1928 jako Lothar Berfelde. Používám ženský rod, i když se narodila jako chlapec a nebyla transsexuál, ale transvestita. Během války odcestovala z Berlína s matkou na pruský venkov, což ji na jednu stranu uchránilo před soužitím s otcem, který byl tyran a nacista a na druhou stranu vložilo pod křídla lesbické tety. Nakonec ale byla přece jenom odvlečena do Berlína, kde za tragických okolností zabila vlastního otce, který jí hrozil, že zastřelí nejprve ji a potom i její matku a zbytek rodiny. Odseděla si za to nějakou dobu v polepšovně. O vlásek unikla smrti, když ji chtěli esesáci zastřelit jako chlapce, který nenastoupil do armády. Po postavení berlínské zdi se ocitla na východní straně a stále více propadala své vášni - starožitnostem. Sbírala všechny možné předměty z konce 19. století - gramofony, polyfony, hodiny, nábytek, atd. Když se komunisté rozhodli zrušit a zbořit kabaret, kam chodila berlínská gay a lesbická společnost, s přáteli v předvečer zkázy veškeré zařízení kabaretu přestěhovala do sklepa svého domu v Mahlsdorfu, kde poté třicet let kabaret provozovala. V sedmdesátých letech byla, podle svého tvrzení, donucena podepsat spolupráci se Státní policií. Po pádu berlínské zdi dostala řád za příspěvek k záchraně kulturního dědictví, načež v zápětí vypukl skandál po odtajnění spisů Stasi. Za nějakou dobu napadla muzeum skupina neonácků. Muzeum sama bránila spolu se skupinou lesbiček, poté co vystrašení gayové vzali nohy na ramena. :-) Po tomto útoku se rozhodla přestěhovat a přesunout část muzea do Švédska, kde žila osm let. Nebyla schopna čelit "novému" Berlínu. V roce 2002 se vydala na dovolenou do Berlína a v zahradě muzea dostala infarkt a na místě zemřela.
V divadelní hře hraje všechny role jeden herec - Jefferson Mays - a vede si úžasně. Celá hra je složena z autentických rozhovorů, které autor s Charlotte vedl, z jejich korespondence a z jeho korespondence s přáteli v New Yorku. Na samý závěr zní ze starého gramofonu (pochopitelně zvukařským trikem) skutečná páska s jejich prvním rozhovorem a v tu chvíli si člověk uvědomí, že táž slova slyšel na úplném začátku hry v podání herce.
Celé hře dodává další kouzlo právě perspektiva naivního Američana, který, jak sám říká, ani nevěděl, co je to studená válka dokud neskončila. Propadá kouzlu příběhu, bezradně trpí, když se objeví Charlotiny spisy Německé státní policie, strašně chce věřit jejímu příběhu a nakonec tři dny po její smrti dostává obálku, kterou Charlotte poslala pár dní před tím, než umřela, s její fotkou z dětství, kde sedí jako malý chlapeček na lavičce v berlínské ZOO a objímá každou rukou jedno lvíče, které se mu packou opírá o nohy.
Je to hra o dilematech přežití, pro která se jen těžko hledají v západních demokraciích paralely. Pobavila mě a rozesmutnila zároveň. Měl jsem pocit, že se na ni Američané dívají jako na podívanou, ale nepociťují tu hlubokou emocionální reakci a pouto člověka, který žil v prostředí, kde je podobných příběhů přehršel. Tak jako pro nás, na druhou stranu, je Čaroděj ze země Oz jenom pohádka...
Snažil jsem se vysvětlit Hoangovi - myslím, že ne úplně úspěšně - ten pocit ztráty, který člověk cítí s nástupem amerikanizace západní Evropy. Ve hře je to krásně popsáno ve chvíli, kdy Charlotte v devadesátých letech navštivuje západní Berlín a když s ní německá televize typu MTV dělá rozhovor. Shodou okolností jsme byli v neděli na dim sum s jednou kamarádkou, za kterou přijel její kolega z Berlína. Postavu Charlotte znal a říkal, že ji měl rád, že byla "legrační, když seděla jako staromilská dáma, vyprávěla své příběhy a dělala pukrle."
Myslím, že jsme byli za utrpení totality odměněni darem právě takových ryzích příběhů zrozených ve specifických poměrech dané doby a do budoucnosti nejspíš nepřenositelných. Když se člověk prochází po Praze, tak podobné postavičky stále ještě potkává a ze zdí starých domů cítí jejich příběhy. Obávám se ale, že tohle všechno odvál čas a pokud ještě neodvál, tak časem odvane a nahradí příběhy postmoderními. Přesto bych si přál, aby tuhle hru uvedli v Praze. Představuji si, jak by hlavní roli hrál Jaroslav Čejka. A vím, že přestože teď žiju za Oceánem, mé srdce patří staré Praze. Když jsem se poprvé vrátil z New Yorku, hrozně jsem si přál, aby byla Praha trochu jako New York. Časem jsem se ale naučil toužit po ní takové, jaká je a chvíle, kdy začne připomínat New York se naopak hrozit...
Jak jsem před týdnem psal, odměnili jsme se s Hoangem k pětiletému výročí lístky na hru "Jsem si sám manželkou." (I am My Own Wife/Ich bin meine eigene Frau) Autor Doug Wright navštívil na začátku 90. let Berlín a náhodou se dostal i do muzea Gruenderzeit, kde potkal jeho správkyni, transvestitu Charlotte von Mahlsdorf. Její příběh mu tak učaroval, že ji po návratu do New Yorku dopisem požádal o sérii rozhovorů, které následně sloužily jako podklad pro divadelní hru, která se po velkém úspěchu v menším divadle mimo Broadway dostala nedávno i na Broadway.
Charlotte se narodila v roce 1928 jako Lothar Berfelde. Používám ženský rod, i když se narodila jako chlapec a nebyla transsexuál, ale transvestita. Během války odcestovala z Berlína s matkou na pruský venkov, což ji na jednu stranu uchránilo před soužitím s otcem, který byl tyran a nacista a na druhou stranu vložilo pod křídla lesbické tety. Nakonec ale byla přece jenom odvlečena do Berlína, kde za tragických okolností zabila vlastního otce, který jí hrozil, že zastřelí nejprve ji a potom i její matku a zbytek rodiny. Odseděla si za to nějakou dobu v polepšovně. O vlásek unikla smrti, když ji chtěli esesáci zastřelit jako chlapce, který nenastoupil do armády. Po postavení berlínské zdi se ocitla na východní straně a stále více propadala své vášni - starožitnostem. Sbírala všechny možné předměty z konce 19. století - gramofony, polyfony, hodiny, nábytek, atd. Když se komunisté rozhodli zrušit a zbořit kabaret, kam chodila berlínská gay a lesbická společnost, s přáteli v předvečer zkázy veškeré zařízení kabaretu přestěhovala do sklepa svého domu v Mahlsdorfu, kde poté třicet let kabaret provozovala. V sedmdesátých letech byla, podle svého tvrzení, donucena podepsat spolupráci se Státní policií. Po pádu berlínské zdi dostala řád za příspěvek k záchraně kulturního dědictví, načež v zápětí vypukl skandál po odtajnění spisů Stasi. Za nějakou dobu napadla muzeum skupina neonácků. Muzeum sama bránila spolu se skupinou lesbiček, poté co vystrašení gayové vzali nohy na ramena. :-) Po tomto útoku se rozhodla přestěhovat a přesunout část muzea do Švédska, kde žila osm let. Nebyla schopna čelit "novému" Berlínu. V roce 2002 se vydala na dovolenou do Berlína a v zahradě muzea dostala infarkt a na místě zemřela.
V divadelní hře hraje všechny role jeden herec - Jefferson Mays - a vede si úžasně. Celá hra je složena z autentických rozhovorů, které autor s Charlotte vedl, z jejich korespondence a z jeho korespondence s přáteli v New Yorku. Na samý závěr zní ze starého gramofonu (pochopitelně zvukařským trikem) skutečná páska s jejich prvním rozhovorem a v tu chvíli si člověk uvědomí, že táž slova slyšel na úplném začátku hry v podání herce.
Celé hře dodává další kouzlo právě perspektiva naivního Američana, který, jak sám říká, ani nevěděl, co je to studená válka dokud neskončila. Propadá kouzlu příběhu, bezradně trpí, když se objeví Charlotiny spisy Německé státní policie, strašně chce věřit jejímu příběhu a nakonec tři dny po její smrti dostává obálku, kterou Charlotte poslala pár dní před tím, než umřela, s její fotkou z dětství, kde sedí jako malý chlapeček na lavičce v berlínské ZOO a objímá každou rukou jedno lvíče, které se mu packou opírá o nohy.
Je to hra o dilematech přežití, pro která se jen těžko hledají v západních demokraciích paralely. Pobavila mě a rozesmutnila zároveň. Měl jsem pocit, že se na ni Američané dívají jako na podívanou, ale nepociťují tu hlubokou emocionální reakci a pouto člověka, který žil v prostředí, kde je podobných příběhů přehršel. Tak jako pro nás, na druhou stranu, je Čaroděj ze země Oz jenom pohádka...
Snažil jsem se vysvětlit Hoangovi - myslím, že ne úplně úspěšně - ten pocit ztráty, který člověk cítí s nástupem amerikanizace západní Evropy. Ve hře je to krásně popsáno ve chvíli, kdy Charlotte v devadesátých letech navštivuje západní Berlín a když s ní německá televize typu MTV dělá rozhovor. Shodou okolností jsme byli v neděli na dim sum s jednou kamarádkou, za kterou přijel její kolega z Berlína. Postavu Charlotte znal a říkal, že ji měl rád, že byla "legrační, když seděla jako staromilská dáma, vyprávěla své příběhy a dělala pukrle."
Myslím, že jsme byli za utrpení totality odměněni darem právě takových ryzích příběhů zrozených ve specifických poměrech dané doby a do budoucnosti nejspíš nepřenositelných. Když se člověk prochází po Praze, tak podobné postavičky stále ještě potkává a ze zdí starých domů cítí jejich příběhy. Obávám se ale, že tohle všechno odvál čas a pokud ještě neodvál, tak časem odvane a nahradí příběhy postmoderními. Přesto bych si přál, aby tuhle hru uvedli v Praze. Představuji si, jak by hlavní roli hrál Jaroslav Čejka. A vím, že přestože teď žiju za Oceánem, mé srdce patří staré Praze. Když jsem se poprvé vrátil z New Yorku, hrozně jsem si přál, aby byla Praha trochu jako New York. Časem jsem se ale naučil toužit po ní takové, jaká je a chvíle, kdy začne připomínat New York se naopak hrozit...
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)