Tady jsou fotky z Portlandu. Clubphoto po určitých změnách umožňuje bezplatně stahovat obrázky jenom tak, jak je vidíte ve slideshow. Pokud chcete původní obrázek s vyšším rozlišením, napište e-mail a já ho pošlu v příloze.

Právě jsem se vrátil z několikadenní návstěvy Cheryl a Scotta, blízky´ch přátel, kteří ted' bydlí v Portlandu ve státě Oregon na severozápadě. Dlouho bydleli na Slovensku, potom v Česku a před třemi lety se vrátili do Států, které jsem s nimi v roce 1995 objel. Jejich dcera Ashley, kterou znám od jejích devíti let, právě odmaturovala. Přijeli i její prarodiče, u ktery´ch jsme strávili v roce 1995 ty´den na Floridě.
Kromě nejmladsí Ashley mají jestě prostřední dceru Heather a nejstarsího syna Terryho. Vsechny děti u mě strávily léto tusím v roce 1996.

Ukončení střední skoly tady provází podobná slavnost jako je u nás promoce po dokončení skoly vysoké s tím rozdílem, ze celá zálezitost je podstatně méně honosná a strohá.

Ptal jsem se spolupracovnice v New Yorku, v jakém oblečení se tady chodí na středoskolské promoce a ona říkala, ze v business casual. V obleku, byt' letním a lezérním, jsem tam byl téměř jediny´. Vy´chodní a západní pobřezí nejspís mají jiná pravidla.

Někteří rodiče přisli oblečeni jako na pláz nebo do tělocvičny. Venku bylo horko, tak mnozí studenti i učitelé měli pod hábity triko, krátké kalhoty a sandály.

Celá slavnost se konala ve velké sportovní hale, protoze maturovalo celkem 450 studentů. Začalo se s hodinovy´m zpozděním. Nejprve projevy ředitele skolského úřadu, potom ředitele skoly, zástupkyně studentské rady a tak dále. Potom hymna, kterou zazpíval jeden student skvostně, tak trochu do jazzu a spirituálu. Potom si studenti chodili v dlouhém spalíru pro vysvědčení - nejprve ti s vyznamenáním, potom ti, kteří prospěli velmi dobře a potom ten zbytek podle abecedy. Celá zálezitost skončila kolem desáté večer. Studenti potom odjeli na oficiální maturitní večírek, které tady zavedli před nějakou dobou, protoze v minulosti kazdoročně se objevovalo poměrně dost případů, kdy maturant večírek či cestu z něho nepřezil. Oficilní maturitní večírky jsou tady přísně bez drog a alkoholu, protoze v USA můze člověk legálně pít alkohol az od jednadvaceti let. Ashley musela mít zvlástní povolení i na pomádu na rty, protoze by do ní přece mohl by´t zataveny´ kokain. :-)

Druhy´ den jsme pro Ashley uspořádali rodinnou oslavu, na které se ukrajovalo z téměř dvoumetrové oblozené bagety. V neděli nás její prarodiče vzali na večeři, na které jsme oslavili den otců a moje narozeniny.

Portland je velmi pohledné město zasazené do hor. Centrem protéká řeka. Moji kamarádi pracují jako manazeři jednoho velkého obytného domu z dvacáty´ch let, kousek od Washingtonova parku s nádherny´mi japonsky´mi zahradami. Takovy´ manazer má na starosti jak fyzickou údrzbu nemovitosti, tak papírování. Jsou v jednom kole, ale baví je to.

Ve starém centru jsou kazdy´ víkend trhy. Je tam pohoda a spousta (slovy mého bratra Filipa) bubínkářů (alternativních existencí, hippíků, new-age umělců, řemeslníků a tak. Byli jsme si tam s Ashley a Terrym vzájemně koupit dárky - Terry bude slavit dvaadvacet na konci června. Před třemi lety někde viděl ve vy´loze zavřeného krámu takovou velikou keramickou kočku (imitace sedé zuly), kterou se přiklopí vonná tyčinka a vonny´ kouř jí potom vychází z tlamy. Roztomilá zálezitost. Druhy´ den se vrátil a obchod byl zlikvidovany´. Tři roky koukal, jestli to někde nenajde a zrovna včera jsme na úplně stejnou sosku narazili na víkendovém trzisti. Tak ji dostal k narozeninám. Já jsem si vybral černé tričko s nakresleny´mi postavičkami policajtů na klíček. Ashley si vybrala pár zavinovacích sukní a vyřezávané plechové stínítko na svíčku.

Z jiného soudku: Oregon je v současnosti "nejhladovűj‰ím" státem USA. 5-7 procent obyvatelstva Ďije v domácnostech, kde alespoŔ ăást kaĎdého műsíce nemají dostatek jídla (podle ălánku v posledním Economistu). Je to stát, kde se nejvíce rozevírají nŰĎky mezi chudmi a bohatmi. Portland proĎívá období relativního rozkvűtu díky hi-tech, zatímco dfievafisk venkov upadá. Kromű toho se ukázalo, Ďe pűtina nájemníkŰ tohoto státŰ platí nájem ve v‰i poloviny svého műsíăního platu ăi ji‰tű více.

Poslední dobou mám pocit, že kdykoli si přečtu sdělovací prostředky, akorát se - s prominutím - naseru. Následují dva příklady.

Podle prvního článku v Nationu se v situaci, kdy se ve Státech předčasně zavírá řada škol, protože stát nemá peníze na výplaty učitelů, v jednom městě rozhodli investovat 700 000 dolarů do systému, který bude indentifikovat studenty pro účely platby ve školní jídelně na základě sejmutých otisků prstů (sic!). Tady je odkaz:


Podle tohoto článku se US přestaly tajit tím, že v Guantanamo Bay uspořádají neveřejné vojenské tribunály, které budou mít pravomoc udělit trest smrti a popravovat přímo na místě cizí státní příslušníky, což odporuje několika mezinárodním úmluvám. Amnesty International se tím už delší dobu zabývá a hádejte, co je jim to platné.

Kruci, n?jak se mi vymazal po?íta? návsˇt?v. Byl na 475. Tak jsem pořídil nový...

Tak jsem se jednou zase takhle po obědě pobavil. Jeden kamarád mi přeposlal následující obrázek. Bohužel nejspíš prošel stovkou rukou, než se dostal do mojí e-mailové schránky, takže mohu přiznat autorská práva pouze talentovanému neznámému. Přihlásí-li se, uvedu jméno.

Včera odpoledne jsem byl s jedním kamarádem v kině na filmu J. Perrina Winged Migration. (okřídlené stěhování) Jacques Perrin je známý hlavně díky svému filmu Mikrokosmos. Winged Migration je zajímavou kombinací přírodovědného dokumentu, cestopisu a příběhu, která nám umožní sledovat jeden rok v životě několika druhů stěhovavých ptáků. Naprosto úchvatná podívaná - vřele doporučuji. Místy jsem si vzpomněl na film Baraka, který si taky určitě nenechejte ujít.

Konečně se mi podařilo natáhnout na server fotky z Provincetownu. Jsou tady.

Nestíhám. Ráno jsem vyrazil před osmou, abych stihl před prací vrátit auto do půjčovny. Poprvé jsem řídil na Manhattanu během dopravní špičky. Byl to skvělý zážitek - vzpomněl jsem si na léta odřízená na pražské magistrále. Provoz byl zhruba stejný, jenom s tím rozdílem, že na značné části druhé avenue nejsou vyznačené pruhy a tam kde vyznačené jsou, si jich stejně nikdo nevšímá. Jezdí se tady trošku jako v Egyptě - na vozovce je tolik aut, kolik se jich vedle sebe vejde. Dvanáctikilometrovou vzdálenost do půjčovny jsem nakonec překonal bez úhony za padesát minut. V práci se mi během nepřítomnosti pochopitelně nakupila agenda, takže jsem se celý den nezastavil a přes obědovou pauzu jsem musel oběhnout banky a koupit pár věcí. Po práci jsem spěchal domů, protože jsem potřeboval udělat jeden překlad. Skončil jsem asi před půl hodinou a ještě upravil prvních deset fotek. Na víc nemám sílu. Jdu na kutě...

Kde tohle všechno začalo...

Za cíl své narozeninové cesty jsme si zvolili starý Provincetown, kde v roce 1620 zakotvila Mayflower se stovkou prvních Američanů nebo prvních kolonizátorů, podle toho jak se na celou věc díváte. Po menších střetech s místním obyvatelstvem si tady založili osadu a postupně začali obsazovat zbytek kontinentu.

I když jsem ve svém životě navštívil spoustu míst, která připadají přinejmenším mému subjektivnímu oku krásnější, současný Provincetown je jedinečný svými několika tvářemi: je to malé rybářské město s historickou architekturou, pěknými plážemi, písečnými dunami, blatisky a na svou malou rozlohu nebývalým kulturním životem, kvalitou restaurací a strukturou obyvatelstva.

Už sto let se sem uchylují - na víkendy, na léto a postupně i natrvalo lidé z velkiých měst - umělci a ... gayové a lesbičky..

Už jsem myslím psal o tom, že velká americká města jsou rozparcelovaná - vedle několika kosmopolitních čtvrtí existuje celá řada čtvrtí, kde žijí převážně lidé, které něco spojuje - národnostní původ, příslušnost k jednomu odvětví ekonomiky, nebo třeba sexuální orientace.

Zpočátku mi tahle rozškatulkovanost dost vadila, ale postupně jsem si zvykl. Nejedná se o ghetta, protože nikdo nikoho nenutí, aby žil zrovna tam a ne jinde. Jde spíš o to, že vrána k vráně sedá ... a spousta lidí se cítí lépe, když jsou obklopeni sobě podobnými.

Provincetown byl gay městem i v době, kdy byli gayové v USA otevřeně pronásledováni,. Musím říct, že cítím obdiv k průkopnickému duchu, který velel svobodomyslné a vše neobvyklé a svérázné obdivující menšině vyhledat Provincetown, postupně se tady usazovat, vytvářet společenství a během několika desetiletí se stát většinou.

Zajímavé je, že Provincetown má dodneška jeden z nejsilnějších systémů přímé demokracie v USA. Každoročně tady probíhají městská sromáždění všech obyvatel, na kterých hlasováním rozhodují o nejdůležitějších záležitostech.

Provincetown se profiluje jako gay město i turisticky a nečiní to dvakrát střídmě- západní část městečka občas působí jako směsice zábavního nákupního parku s gay tematikou, skanzenu a nočního klubu.

V pondělí jsme se rozhodli objet Cape Cod a podívat se do ostatních malých měst. Naší první zastávkou bylo Wellfleet. U cesty jsme narazili na malou roztomilou kavárnu High Toss, kde jsme se na chvíli zastavili a dali jsme si kafe. Pokračovali jsme dále přes Eastham a Orleans do Chathamu - výstavní, ale maloměstsky nudné..

Na pozdní oběd jsme se nakonec vrátili do Provincetownu, protože Hoang chtěl raka v restauraci u vody a jinde než v Provincetownu jsme takové zařízení nenašli. Já jsem si dal smaženou tresku s hranolkami, protože se mi při pohledu na zaživa uvařeného raka rozplácnutéo na talíři bohužel zvedá žaludek. Je to zvláštní, protože krevetu zbaštím nevyloupanou i s tykadly /jako ve Vietnamu/ bez mrknutí oka, ale raka, byt' vypadá téměř naprosto stejně, bych nepozřel. Nejspíš je to tou velikostí - u malé krevety člověk tak nevnímá jednotlivé detaily - třeba ty odporné pavoučí nožičky. Je to subjektivní, samozřejmě. Hoang si velmi pochutnal.

Zrovna když jsme odjížděli z Provincetownu po pěti dnech deště začalo svítit sluníčko.

Cestou zpátky jsme si udělali malou zajížďku a stavili jsme se u syna jedné kamarádky a kolegyně v Bostonu.

Slibuju, že co nejdřív přeberu a dodám fotky. Dneska už to ale nebude, protože zítra musím brzo vstát a vrátit před začátkem pracovního dne auto.

Dovolená

Vyrážíme na krátký oddech do Provincetownu. Budeme bydlet v penzionu Howard's End. Provincetown je od New Yorku vzdálen šest hodin cesty autem; na cestu se moc těším, protože už jsem strašně dlouho neřídil. Předpověď je mizerná na celý víkend, ale severovýchod USA je údajně velmi pěkný i za sychrava, takže určitě podnikneme několik výletů do okolí. Do úterního večera budu mít s největší pravděpodobností jen velmi sporadický přístup na internet, takže prosím o strpení...

Přeju všem pěkný víkend.