Bracha Filip mi poslal zpravu o novem konicku, do ktereho se pustili s pritelkyni Laurou. Ziskav jeho svoleni, pretiskuji:
Vcera jsme byli s Laurou pokladat geocache. Pujcili jsme si od Laurina
otce GPS (satelitni navigace). Princip spociva v tom, ze najdes nejake
hezke misto, na ktere schovas krabicku s log-bookem a par blbostma -
privesek na klice, ceska dvacetikoruna, a tak. To misto pak zameris GPS
a presne souradnice das na net. Je na to centralni celosvetovy server.
No, a ostatni, ktere tyhle veci bavi, si
najdou ty souradnice a vydaji se tu cache hledat. V idealnim pripade te
to zavede plus minus par metru. A pak uz jenom hledas ve vsech moznych
skulinach a tak. Nejakou blbost si z cache vezmes, nejakou blbost do ni
das, a zapises se do log-booku. Zatim jsme s Laurou zacatecnici. Laura
nasla 4 cache zatimco jsem byl v Ostrave, jednu jsme pak nasli v Turku
spolecne, a jednu jsme ted zalozili. Je to docela sranda a dostanes se
na zajimava mista. Obvykle se cache uklada na nejake hezke zajimave
misto.
sobota, května 03, 2003
Jo, ještě jsem chtěl připomenout jednu možnost jak se dozvědět, že jsem do bloku něco připsal.
Když se zadarmo přihlásíte na stránce www.watchthatpage.com, můžete si zadat zdejší URL (www.volny.cz/michalginter/blogger.html) do svého profilu spolu s dalšími webovými stránkami, které pravidelně sledujete. Jakmile se na nějaké z těch stránek něco změní, systém vám pošle e-mail s textovou verzí té změny.
Když se zadarmo přihlásíte na stránce www.watchthatpage.com, můžete si zadat zdejší URL (www.volny.cz/michalginter/blogger.html) do svého profilu spolu s dalšími webovými stránkami, které pravidelně sledujete. Jakmile se na nějaké z těch stránek něco změní, systém vám pošle e-mail s textovou verzí té změny.
Hoang patří k tisícům zdravotně nepojištěných. Viklající stolička ho donutila koupit členství v programu, který zajišťuje slevy, ale přitom neposkytuje pojištění. Funguje to jednoduše: zaplatíte 10 dolarů měsíčně a máte garantováno, že když půjdete k "jejich doktorovi," ošetří vás za stanovenou cenu. "Svým" doktorům posílají spoustu zákazníků a ti jim zato poskytnou množstevní slevu. Za zdravotní pojištění pokrývající i stomatologii byste zaplatili několik set dolarů měsíčně.
Takže Hoang šel k zubaři a zjistil, že má lokalizovaný zánět dásně, který spolu s úbytkem kosti a ústupem dásně rozviklal paní stoličku. Zubař mu očistil a ohladil kořeny v postiženém kvadrantu a ořezal část dásňové tkáně, kterou už nešlo zachránit. Bylo to hotovo za dvacet minut a stálo to přes třista dolarů. Hoanga ještě čeká očištění a ohlazení kořenů v dalších třech kvadrantech a vytržení jedné osmičky, která mu dělá v puse paseku. Za všechno dohromady vyplázne devět set dolarů (to už je jako se slevou). Lidičky, važte si evropského polostátního zdravotnictví.
A používejte zubní niť. :-) Hoang nesmí tři dny kousat, takže baští kojeneckou stravu. Včera jsme mu rozmixovali zbytek uvařené rýže s hovězí polévkou a tofu. Okořenili jsme to, takže výsledek chutnal slušně, ale vzhledově si to nejspíš dokážete představit... Já jsem využil této příležitosti a usmažil jsem si kupu bramboráků, na které jsem měl už delší dobu strašnou chuť a Hoang je nemá rád. Bohužel tady neexistuje polohrubá mouka. Ta jejich se spíš podobá hladké, takže výsledek nebyl úplně dokonalý, ale dalo se...
Takže Hoang šel k zubaři a zjistil, že má lokalizovaný zánět dásně, který spolu s úbytkem kosti a ústupem dásně rozviklal paní stoličku. Zubař mu očistil a ohladil kořeny v postiženém kvadrantu a ořezal část dásňové tkáně, kterou už nešlo zachránit. Bylo to hotovo za dvacet minut a stálo to přes třista dolarů. Hoanga ještě čeká očištění a ohlazení kořenů v dalších třech kvadrantech a vytržení jedné osmičky, která mu dělá v puse paseku. Za všechno dohromady vyplázne devět set dolarů (to už je jako se slevou). Lidičky, važte si evropského polostátního zdravotnictví.
A používejte zubní niť. :-) Hoang nesmí tři dny kousat, takže baští kojeneckou stravu. Včera jsme mu rozmixovali zbytek uvařené rýže s hovězí polévkou a tofu. Okořenili jsme to, takže výsledek chutnal slušně, ale vzhledově si to nejspíš dokážete představit... Já jsem využil této příležitosti a usmažil jsem si kupu bramboráků, na které jsem měl už delší dobu strašnou chuť a Hoang je nemá rád. Bohužel tady neexistuje polohrubá mouka. Ta jejich se spíš podobá hladké, takže výsledek nebyl úplně dokonalý, ale dalo se...
Pořád se mi ještě nechce rozebírat politiku ani místní média, zvláště ne poslední Bushův projev. Nějak jsem zlenivěl - dneska se koná další protiválečný pochod a mě už se prostě nikam nechce.
Lenivým stromům na naší ulici konečně vypučely listy. Kamarádka Gábina mi napsala, že když jí pošlu fotku listu a stromu, řekne mi, co je ten strom zač. Já z listnatých stromů poznám podle listu jenom javor. U ostatních potřebuji k identifikaci plody. Jsem v téhle oblasti úplný ignorant. Kdysi jsem se jako dítě účastnil nějaké přírodovědné soutěže a dostal jsem se až na národní soustředění, ale pak jsem pohořel na rostlinné říši. Vzpomínám, že jsem si zaboha nemohl zapamatovat třezalku tečkovanou a tak jsem s jedním jejím exemplářem spal ve spacáku. Nepomohlo. Po letech jsem si jiným exemplářem téže rostliny léčil depresi, což sice pomohlo, ale dodnes bych tu kytku na poli nepoznal.
Lenivým stromům na naší ulici konečně vypučely listy. Kamarádka Gábina mi napsala, že když jí pošlu fotku listu a stromu, řekne mi, co je ten strom zač. Já z listnatých stromů poznám podle listu jenom javor. U ostatních potřebuji k identifikaci plody. Jsem v téhle oblasti úplný ignorant. Kdysi jsem se jako dítě účastnil nějaké přírodovědné soutěže a dostal jsem se až na národní soustředění, ale pak jsem pohořel na rostlinné říši. Vzpomínám, že jsem si zaboha nemohl zapamatovat třezalku tečkovanou a tak jsem s jedním jejím exemplářem spal ve spacáku. Nepomohlo. Po letech jsem si jiným exemplářem téže rostliny léčil depresi, což sice pomohlo, ale dodnes bych tu kytku na poli nepoznal.
středa, dubna 30, 2003
Včera jsem se večer koukal u známé na ruské zprávy. Každý den tady na ruském kanále vysílají večer nejprve čtvrthodinu zpráv z Moskvy /přebraných z ruské televize/, potom čtvrthodinu ruských zpráv z Izraele a nakonec čtvrthodinu ruských zpráv z USA. Politiku se mi dnes rozebírat nechce, tak jednu zprávu pro mírně zvrácené pobavení: v Moskvě uspořádali dostihy batolat na 30 metrů (po čtyřech). Absurdní podívaná. Matky lákaly batolata lízátkem nebo oblíbenou hračkou a batolata se batolila k cílové čáře.
Z jiného soudku: Nechal jsem si ujít příležitost na celkem dobrou fotku. Tady se dá v metru za jízdy projít z jednoho vagónu do druhého. Jeden maník takhle přecházel do vedlejšího vagónu a potom se vrátil, zůstal na plošině a zapálil si cigaretu. Bylo ho vidět přes okýnko ve dveřích hned nad nápisem zakazujícím setrvávat za jízdy na plošině mezi vagóny. Nefotil jsem - vagón byl poloprázdnej a měl jsem trošku obavu, aby mi někdo nedal přes hubu...
Z jiného soudku: Nechal jsem si ujít příležitost na celkem dobrou fotku. Tady se dá v metru za jízdy projít z jednoho vagónu do druhého. Jeden maník takhle přecházel do vedlejšího vagónu a potom se vrátil, zůstal na plošině a zapálil si cigaretu. Bylo ho vidět přes okýnko ve dveřích hned nad nápisem zakazujícím setrvávat za jízdy na plošině mezi vagóny. Nefotil jsem - vagón byl poloprázdnej a měl jsem trošku obavu, aby mi někdo nedal přes hubu...
pondělí, dubna 28, 2003
sobota, dubna 26, 2003
Buldozery na cédéčka odpadlíků
Asi před měsícem tady média nafoukla obrovskou bublinu poté, co jedna ze zpěvaček skupiny Dixie Chicks na londýnském koncertě prohlásila, ľe „se stydí, ľe prezident Bush je z Texasu.“ Ta zpěvačka je obecně známá jako velmi bezprostřední osoba, která řekne, co jí na jazyk přijde. Tato konkrétní slova zazněla na pozadí vąech mezinárodních protestů proti válce v Iráku a na pozadí Bushova prohláąení, ľe správný vůdce nenechá „focus groups“ (pojem z průzkumu trhu, který v podstatě znamená, ľe se dá dohromady skupina lidí zastupujících cílový trh a zjią»uje se od nich formou řízené diskuse, jaký mají na vyvíjený výrobek názor) určovat směr zahraniční politiky.
Včera s celou skupinou byl hodinový rozhovor v televizi doplněný pořadem, který se celou záleľitost snaľil – s velmi pochybným úspěchem - rozebírat.
Osobně vidím její výrok jako problematický, protoľe ve své podstatě sleduje stejnou logiku jako lidi, kteří říkají, ľe se někdo chová „neamericky“ kdyľ dělá to nebo ono. Jinými slovy obě skupiny říkají, ľe aby člověk někam „zapadl,“ musí dělat to nebo ono. Ona říká: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Texasan a já se za tebe stydím. Oni říkají: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Američan.
Na druhou stranu chápu frustraci té zpěvačky a zcela bez výhrady uznávám její právo vyjádřit svůj názor a to třeba i neobratně. Myslím, ľe se částečně snaľila distancovat od v Evropě roząířeného pohledu na Texas jako stát buranů a Georgů Bushů. Moľná chtěla ukázat, ľe její fanouąci nejsou takoví burani jako si lidi myslí a paradoxně vyąel najevo pravý opak.
Nedovedete si představit, jakou vlnu medializace jejích slov spustila v jiľních Státech. Některé fanouąky country music to rozlítilo do takové míry, ľe začali volat do rádií a vyľadovali bojkot Dixie Chicks. Přestoľe nejspíą byli v menąině, ozývali se více neľ ostatní a tak to mnohá rádia učinila. Ministerstvo obrany „odloľilo“ plán koncertu této skupiny pro vojáky v Iráku (přestoľe podle průzkumu některých televizních stanic větąinu vojáků její prohláąení neurazilo, jelikoľ v zápětí několikrát prohlásila, ľe podporuje vojáky, kteří dělají svoji práci.) Burani na Jihu dokonce začali organizovat akce, kde snáąeli na hromadu vlastní cédéčka Dixie Chicks a rozjíľděli je buldozery. V televizi ukazovali záběr takové akce, kde stál s rodiči malý chlapeček, mával americkou vlajkou a dupal po cédéčkách. Udělalo se mi blivno.
Dixie Chicks nicméně nezruąily nadcházející koncertní turné, ale musely nechat před vstup do budovy, kde budou vystupovat, nainstalovat kovové detektory, protoľe se objevily první výhruľné telefonáty. Vąechny se velmi obávají o bezpečnost vlastní i svých rodin.
Na druhou stranu: prodej jejich cédéčka, které budou na turné propagovat, sice troąku poklesl, ale propadl se jenom z prvního na třetí místo na ľebříčcích. Vąechny jejich koncerty jsou dopředu vyprodány.
Celá aféra vyvolala veřejnou debatu o svobodě projevu, podstatě vlastenectví, roli umělců apod. Pokud by ta debata nějakým smysluplným způsobem pokračovala, tak je to určitě dobře. Pokud pokračovat nebude, tak to můľe být velmi ponuré znamení nadcházejících časů.
Sám přesně nevím, jak se k agresivní reakci té radikální skupiny Jiľanů postavit. Na jednu stranu si říkám, ľe se nad tím dá mávnout rukou jako nad excesem pár nevzdělaných vidláků, kteří se uľírají nudou a potřebují si vybít frustraci na něčem „vzneąeném,“ jako třeba vlastenectví /podle jejich definice, pochopitelně./ Konec konců, proti válce vystoupilo několik umělců a přestoľe na to kaľdý troąku doplatil, nikoho to nepostihlo tak jako Dixie Chicks a souvislost s posluchači country music je tedy nasnadě.
Na druhou stranu si říkám, ľe je přece jenom dost průser, kdyľ střední proud sdělovacích prostředků v prvních týdnech v podstatě jenom lakonicky konstatuje, ľe rozhlasové stanice bojkotují jejich hudbu a ľe lidi ničí jejich cédéčka a ponechá celou záleľitost jaksi bez komentáře. I ve včerejąím pořadu se zpěvaček moderátorka hlavně ptala, jestli litují toho, co řekly, proč to řekly, jestli si to opravdu myslí, jestli je poslední události rozloľily jako skupinu, atd. Tak troąku bulvár.
Vzpomněl jsem si při této příleľitosti na kníľku, kterou jsem před lety četl. Jmenovala se McJihad, autora si nevzpomenu. Rozebírala dialektický vztah mezi globalizací a tribalismem – tedy jak jeden trend podporuje druhý a přitom ho zároveň neguje. Myslím, ľe to celkem dobře popisuje současný stav věcí.
Závěr? Nejsem si jistý. Z potlačování kritiky a z následné sebecenzury umělců mám hrůzu. Setkal jsem se tady se dvěma protichůdnými názory: jedni lidi z toho nemají příliąný strach, protoľe věří, ľe systém je nastavený tak, aby nakonec porazil síly, které chtějí omezit osobní svobody (McCarthysmus ľil dlouho, ale nakonec byl přece jenom poraľen.) Jiní lidé mají strach, tak jako já, protoľe cítí, ľe jakmile se jednou vzdáme občanských svobod, uľ je nikdy v plné míře nedostaneme zpátky – a kdyľ dostaneme, tak jenom za cenu velikého úsilí neúměrného tomu, které bychom potřebovali k přemoľení oněch sil v současnosti. Moľná na celou záleľitost reaguju přílią citlivě, protoľe znám reálný socialismus. Moľná, na druhou stranu, reaguju správně právně proto, ľe znám reálný socialismus.
Asi před měsícem tady média nafoukla obrovskou bublinu poté, co jedna ze zpěvaček skupiny Dixie Chicks na londýnském koncertě prohlásila, ľe „se stydí, ľe prezident Bush je z Texasu.“ Ta zpěvačka je obecně známá jako velmi bezprostřední osoba, která řekne, co jí na jazyk přijde. Tato konkrétní slova zazněla na pozadí vąech mezinárodních protestů proti válce v Iráku a na pozadí Bushova prohláąení, ľe správný vůdce nenechá „focus groups“ (pojem z průzkumu trhu, který v podstatě znamená, ľe se dá dohromady skupina lidí zastupujících cílový trh a zjią»uje se od nich formou řízené diskuse, jaký mají na vyvíjený výrobek názor) určovat směr zahraniční politiky.
Včera s celou skupinou byl hodinový rozhovor v televizi doplněný pořadem, který se celou záleľitost snaľil – s velmi pochybným úspěchem - rozebírat.
Osobně vidím její výrok jako problematický, protoľe ve své podstatě sleduje stejnou logiku jako lidi, kteří říkají, ľe se někdo chová „neamericky“ kdyľ dělá to nebo ono. Jinými slovy obě skupiny říkají, ľe aby člověk někam „zapadl,“ musí dělat to nebo ono. Ona říká: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Texasan a já se za tebe stydím. Oni říkají: kdyľ děláą tohle a tohle, tak nejsi správnej Američan.
Na druhou stranu chápu frustraci té zpěvačky a zcela bez výhrady uznávám její právo vyjádřit svůj názor a to třeba i neobratně. Myslím, ľe se částečně snaľila distancovat od v Evropě roząířeného pohledu na Texas jako stát buranů a Georgů Bushů. Moľná chtěla ukázat, ľe její fanouąci nejsou takoví burani jako si lidi myslí a paradoxně vyąel najevo pravý opak.
Nedovedete si představit, jakou vlnu medializace jejích slov spustila v jiľních Státech. Některé fanouąky country music to rozlítilo do takové míry, ľe začali volat do rádií a vyľadovali bojkot Dixie Chicks. Přestoľe nejspíą byli v menąině, ozývali se více neľ ostatní a tak to mnohá rádia učinila. Ministerstvo obrany „odloľilo“ plán koncertu této skupiny pro vojáky v Iráku (přestoľe podle průzkumu některých televizních stanic větąinu vojáků její prohláąení neurazilo, jelikoľ v zápětí několikrát prohlásila, ľe podporuje vojáky, kteří dělají svoji práci.) Burani na Jihu dokonce začali organizovat akce, kde snáąeli na hromadu vlastní cédéčka Dixie Chicks a rozjíľděli je buldozery. V televizi ukazovali záběr takové akce, kde stál s rodiči malý chlapeček, mával americkou vlajkou a dupal po cédéčkách. Udělalo se mi blivno.
Dixie Chicks nicméně nezruąily nadcházející koncertní turné, ale musely nechat před vstup do budovy, kde budou vystupovat, nainstalovat kovové detektory, protoľe se objevily první výhruľné telefonáty. Vąechny se velmi obávají o bezpečnost vlastní i svých rodin.
Na druhou stranu: prodej jejich cédéčka, které budou na turné propagovat, sice troąku poklesl, ale propadl se jenom z prvního na třetí místo na ľebříčcích. Vąechny jejich koncerty jsou dopředu vyprodány.
Celá aféra vyvolala veřejnou debatu o svobodě projevu, podstatě vlastenectví, roli umělců apod. Pokud by ta debata nějakým smysluplným způsobem pokračovala, tak je to určitě dobře. Pokud pokračovat nebude, tak to můľe být velmi ponuré znamení nadcházejících časů.
Sám přesně nevím, jak se k agresivní reakci té radikální skupiny Jiľanů postavit. Na jednu stranu si říkám, ľe se nad tím dá mávnout rukou jako nad excesem pár nevzdělaných vidláků, kteří se uľírají nudou a potřebují si vybít frustraci na něčem „vzneąeném,“ jako třeba vlastenectví /podle jejich definice, pochopitelně./ Konec konců, proti válce vystoupilo několik umělců a přestoľe na to kaľdý troąku doplatil, nikoho to nepostihlo tak jako Dixie Chicks a souvislost s posluchači country music je tedy nasnadě.
Na druhou stranu si říkám, ľe je přece jenom dost průser, kdyľ střední proud sdělovacích prostředků v prvních týdnech v podstatě jenom lakonicky konstatuje, ľe rozhlasové stanice bojkotují jejich hudbu a ľe lidi ničí jejich cédéčka a ponechá celou záleľitost jaksi bez komentáře. I ve včerejąím pořadu se zpěvaček moderátorka hlavně ptala, jestli litují toho, co řekly, proč to řekly, jestli si to opravdu myslí, jestli je poslední události rozloľily jako skupinu, atd. Tak troąku bulvár.
Vzpomněl jsem si při této příleľitosti na kníľku, kterou jsem před lety četl. Jmenovala se McJihad, autora si nevzpomenu. Rozebírala dialektický vztah mezi globalizací a tribalismem – tedy jak jeden trend podporuje druhý a přitom ho zároveň neguje. Myslím, ľe to celkem dobře popisuje současný stav věcí.
Závěr? Nejsem si jistý. Z potlačování kritiky a z následné sebecenzury umělců mám hrůzu. Setkal jsem se tady se dvěma protichůdnými názory: jedni lidi z toho nemají příliąný strach, protoľe věří, ľe systém je nastavený tak, aby nakonec porazil síly, které chtějí omezit osobní svobody (McCarthysmus ľil dlouho, ale nakonec byl přece jenom poraľen.) Jiní lidé mají strach, tak jako já, protoľe cítí, ľe jakmile se jednou vzdáme občanských svobod, uľ je nikdy v plné míře nedostaneme zpátky – a kdyľ dostaneme, tak jenom za cenu velikého úsilí neúměrného tomu, které bychom potřebovali k přemoľení oněch sil v současnosti. Moľná na celou záleľitost reaguju přílią citlivě, protoľe znám reálný socialismus. Moľná, na druhou stranu, reaguju správně právně proto, ľe znám reálný socialismus.
čtvrtek, dubna 24, 2003
Hoang je na večeři s jedním svým známým, tak jsem si po večeři uvařil kafe bez kofeinu a dělám si pražský koncert.
Rozjel jsem to Martou Kubišovou a jejím skvělým albem z koncertu v Ungeltu s Maláskovým úžasným klavírním doprovodem. To cédéčko prostě miluju. No a navázal jsem dvojalbem "Rýmování o životě" Hany Hegerové. Vzpomínám na své jediné setkání s tou pozoruhodnou dámou. Byl jsem kdysi tlumočit něco v České televizi a čekal jsem na Kavkách dole v takové velké hale se stolky a židličkami, kde hostům dávají kafe než jdou do maskérny. U vedlejšího stolku seděla manželka Juraje Kukury, se kterou jsme na něco zavedli řeč. Najednou vejde do místnosti Hana Hegerová a sedne si k vedlejšímu stolku. Přišla s Kukurou natáčet Přesčas /zrovna slavila kulaté narozeniny/. Měla hodně zařizování před tím velkým narozeninovým koncertem a skoro celou dobu telefonovala mobilem s přáteli; prohodili jsme spolu jenom pár vět ... seděl jsem, tetelil se z její přítomnosti a vzpomínal na kamarády, kteří jsou jejími velikými obdivovateli - od jednoho z nich jsem dostal právě tohle album. No, rozvodněnou Vltavou odplynulo trochu vody, já sedím u počítače v New Yorku a z otevřeného okna plyne do hip-hopového Harlemu Žila som správne (na plné pecky). Třeba si kolemjdoucí starousedlíci vzpomenou na doby, kdy se tady hrály šansony a jazz...
Rozjel jsem to Martou Kubišovou a jejím skvělým albem z koncertu v Ungeltu s Maláskovým úžasným klavírním doprovodem. To cédéčko prostě miluju. No a navázal jsem dvojalbem "Rýmování o životě" Hany Hegerové. Vzpomínám na své jediné setkání s tou pozoruhodnou dámou. Byl jsem kdysi tlumočit něco v České televizi a čekal jsem na Kavkách dole v takové velké hale se stolky a židličkami, kde hostům dávají kafe než jdou do maskérny. U vedlejšího stolku seděla manželka Juraje Kukury, se kterou jsme na něco zavedli řeč. Najednou vejde do místnosti Hana Hegerová a sedne si k vedlejšímu stolku. Přišla s Kukurou natáčet Přesčas /zrovna slavila kulaté narozeniny/. Měla hodně zařizování před tím velkým narozeninovým koncertem a skoro celou dobu telefonovala mobilem s přáteli; prohodili jsme spolu jenom pár vět ... seděl jsem, tetelil se z její přítomnosti a vzpomínal na kamarády, kteří jsou jejími velikými obdivovateli - od jednoho z nich jsem dostal právě tohle album. No, rozvodněnou Vltavou odplynulo trochu vody, já sedím u počítače v New Yorku a z otevřeného okna plyne do hip-hopového Harlemu Žila som správne (na plné pecky). Třeba si kolemjdoucí starousedlíci vzpomenou na doby, kdy se tady hrály šansony a jazz...
Jedna kuriozita, která tady proběhla zprávami. Na Coney Islandu (pláž na konci Brooklynu) se pořádá každoročně někdy v létě Pochod mořských panen. Nikdy jsem na něm nebyl, ale údajně je to dost divočina - většina lidí na sobě má divoký masky a někteří lidi, pravda, na sobě nemají skoro nic. Loni policajti zabásli jednu mořskou pannu, která se chystala pochodovat jenom v bikinách, nahoře bez a pomalovaná nějakými barvami. Policajti ji nutili oblíct tričko a když odmítla, tak ji zatkli pro něco jako veřejné pohoršování a poslali to k soudu. Soud ji šmahem zbavil obvinění, protože ve státě New York není veřejná nahota trestný čin /v některých jiných státech je tomu naopak/. Ona obratem zažalovala město za nelegální zatčení, emoční utrpení a tak ... nakonec dospěli ke smírnému řešení, v rámci něhož město zaplatí zatčené mořské panně odškodné 10.000 dolarů. K celé záležitosti dodávám, že jenom doufám, že to tomu horlivému magorovi, kterej ji zatkl, strhnou z prémií a že to nezacvaká daňovej poplatník...
Přidávám odkaz na článek v New York Times.
Přidávám odkaz na článek v New York Times.
Posledních pár dní jsem měl v práci šrumec, tak jsem moc nestihl psát.
Pokusím se to odčinit receptem na jednoduchou vietnamskou baštu, kterou si právě dávám k večeři. Jmenuje se to "natřásané hovězí s rýží" /vietnamsky com bo luc lac, ale nemám na počítači diakritiku, bez které vám stejně nikdo nebude rozumět/. Nakrájíte půl kila libového hovězího na maličké kostky /tak 1x1 cm/. V jedné misce smícháte dvě lžíce rybí omáčky /nuoc mam, fish sauce - dá se koupit v asijských obchodech/ s třemi lžícemi šťávy z limetek /zelené citróny/, dvěma lžícemi cukru /třtinový je nejlepší/ a troškou nasekaných chili papriček. V druhé misce smícháte jednu lžíci sojové s jednou lžicí ústřicové omáčky. Kostičky nejprve opatláte rovnoměrně směsí sojové a ústřicové omáčky. Nasekáte si nadrobno tak tři stroužky česneku. Rozpálíte pořádně /až se z toho kouří/ na pánvi /může být placatá, netřeba wok/ trošku oleje, frknete do něho česnek a po pěti vteřinách kostky hovězího. Velmi rychle mícháte nebo natřásáte, pokud jste dostatečně zruční. Rychle, rychle smažíte, až kostičky zhnědnou. (maximálně minutu) Nesmíte jim dát šanci pustit šťávu, protože jinak budou hnusně gumové. Pak rychle plácnete horké kostičky do misky s tou druhou směsí /nuoc mam, limetky, cukr, chili/ a zamícháte. Podává se s rýží a zeleninou. Mňam! Ve vietnamské restauraci, kde si com bo luc lac občas dávám k obědu místo cukru dávají do zálivkové směsi místo cukru tekutej karamel /na pánvi se osmahne třtinovej cukr, zalije se zhruba stejnou dávkou vody, zamíchá a nechá chvíli vařit, až kapku zhoustne. Pak se nechá schládnout a může se skladovat v ledničce./
Ještě poznámku k rejži. Většina lidí ve Vietnamu má elektrickej vařič na rýži. Tady v New Yorku jeden mám, ale v Praze jsou dost drahé, takže tam používám klasickej způsob přípravy. Jeden šálek rýže na osobu se dá do hrnce, natřikrát zalije vodou, promíchá s scedí, aby se odplavil škrob, a potom se zalije jedenapůlnásobkem vody (nebo vývaru, jestli chcete být fajnšmekři). Hladina vody většinou sahá po první článek ukazováčku nad rýži. Hrnec se zakryje pokličkou a rýže se vaří na velmi mírném plamenu, dokud se neodpaří všechna voda.
Pokusím se to odčinit receptem na jednoduchou vietnamskou baštu, kterou si právě dávám k večeři. Jmenuje se to "natřásané hovězí s rýží" /vietnamsky com bo luc lac, ale nemám na počítači diakritiku, bez které vám stejně nikdo nebude rozumět/. Nakrájíte půl kila libového hovězího na maličké kostky /tak 1x1 cm/. V jedné misce smícháte dvě lžíce rybí omáčky /nuoc mam, fish sauce - dá se koupit v asijských obchodech/ s třemi lžícemi šťávy z limetek /zelené citróny/, dvěma lžícemi cukru /třtinový je nejlepší/ a troškou nasekaných chili papriček. V druhé misce smícháte jednu lžíci sojové s jednou lžicí ústřicové omáčky. Kostičky nejprve opatláte rovnoměrně směsí sojové a ústřicové omáčky. Nasekáte si nadrobno tak tři stroužky česneku. Rozpálíte pořádně /až se z toho kouří/ na pánvi /může být placatá, netřeba wok/ trošku oleje, frknete do něho česnek a po pěti vteřinách kostky hovězího. Velmi rychle mícháte nebo natřásáte, pokud jste dostatečně zruční. Rychle, rychle smažíte, až kostičky zhnědnou. (maximálně minutu) Nesmíte jim dát šanci pustit šťávu, protože jinak budou hnusně gumové. Pak rychle plácnete horké kostičky do misky s tou druhou směsí /nuoc mam, limetky, cukr, chili/ a zamícháte. Podává se s rýží a zeleninou. Mňam! Ve vietnamské restauraci, kde si com bo luc lac občas dávám k obědu místo cukru dávají do zálivkové směsi místo cukru tekutej karamel /na pánvi se osmahne třtinovej cukr, zalije se zhruba stejnou dávkou vody, zamíchá a nechá chvíli vařit, až kapku zhoustne. Pak se nechá schládnout a může se skladovat v ledničce./
Ještě poznámku k rejži. Většina lidí ve Vietnamu má elektrickej vařič na rýži. Tady v New Yorku jeden mám, ale v Praze jsou dost drahé, takže tam používám klasickej způsob přípravy. Jeden šálek rýže na osobu se dá do hrnce, natřikrát zalije vodou, promíchá s scedí, aby se odplavil škrob, a potom se zalije jedenapůlnásobkem vody (nebo vývaru, jestli chcete být fajnšmekři). Hladina vody většinou sahá po první článek ukazováčku nad rýži. Hrnec se zakryje pokličkou a rýže se vaří na velmi mírném plamenu, dokud se neodpaří všechna voda.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)